Šoproň

Šoproň neboli Sopron je zastrčná v severozápadním cípu země a traduje se o ní, že jde o nejhistoričtější město Maďarska a taky jedno z nejpůvabnějších.

Šoproň měla totiž štěstí, že nebyla nikdy vypleněna Mongoly ani Turky, takže si jádro města zachovalo svůj středověký půdorys se směsicí gotické a barokní architektury. Původně římská osada Scarbantia představovala počátkem 14. století opevněné město, které se stalo významnou zastávkou na Jantarové stezce. Od 12. století se tu pěstuje víno, různé druhy červeného víno se ujaly ale až v 19 století a zavedli je německy mluvící osadníci, kteří si za ně od Napoleonových vojáků nechali platit pouze spolehlivějšími modrými bankovkami- odtud také název hlavní vinné révy Kékfrankos neboli "Modrá frankovka".

My jsme zaparkovali kousek od centra a cestou k Hasičské věži jsme minuli kostel sv. Ducha a vykopávky římské osady.

Hasičská věž měla sloužit k ohlašování požárů ve městě. Strážní ve službě navíc každou celou hodinu troubili na trubky. Na věž se dá vystoupat a prohlédnout si centrum města z výšky.

Hasičská věž z náměstí

Uprostřed hlavního náměstí Fo tér stojí barokní sloup nejsvětější Trojice, jehož vztyčení v roce 1700 považovali místní protestanti za otevřenou urážku. Za sloupem stojí  třílodní tzv. Kozí kostel postavený pro františkány v roce 1280, v němž byli později korunováni tři panovníci a sedmkrát zasedal zemský sněm.

Z náměstí vede několik malebných uliček, nejlepší je se v nich jenom tak procházet a kochat se.

evangelický kostel v Templom utca

Templom utca

Orsolya tér

už kousek od centra cestou k autu

Po absolvování posledních nákupů jsme zaparkovali trochu jinde- u pozůstatků římského amfiteátru. Jde teda spíš o terénní nerovnosti, ale jinak je to krásné místo s výhledem na celé město.

Večer jsem se rozhodla ještě se naposledy ve městě projít, takže jsem prošla zbytek uliček, které jsme nestihli přes den, a pak se jen tak potloukala v centru i kolem něj.

Stará synagoga v Új utca

kostel Neposkvrněného početí na Orsolya tér

Zatímco v centru města jsou klidné uličky s historickými domy, v kruhu kolem centra vedou rušné ulice plné kaváren, obchodů a lidí. V Šoproni žije ale jenom zhruba 62 tis. lidí, takže to není moc velké město a z centra na kraj města se dá v klidu dojít.

Poslední nocleh dovolené proběhl celkem v klidu (teda na to, že byl páteční večer) a cesta domů přes Rakousko byl zjevně dobrý tah.

Hevíz, Sárvár, Fertod

Místo, na které jsem se těšila snad nejvíc z celé dovolené nás čekalo předposlední den. Jezero Hévíz je největším biologicky aktivním přírodním termálem na světě. Jezero o rozloze 4,4 hektarů je napájeno termálním pramenem, který obsahuje sloučeniny síry a nerostných látek a vyvěrá v hloubce 38 metrů. Pramen obsahuje sloučeniny síry a nerostných látek a během 72 hodin je schopen vyměnit celý obsah jezera. Voda jezera je taktéž bohatá na rozpustné a plynné složky. Snoubí v sobě příznivé vlastnosti uhličitých, sirných, magneziových a uhličitanových pramenů.

Voda má v  zimě teplotu 23-25°C, v létě dosahuje až 33-36°C. Voda neustále proudí jednak pomalu zleva do prava a zároveň zdola nahoru, jelikož zde působí zdvih teplé vody. Ochlazená voda poté klesá a odtéká. Toto dvousměrné proudění udržuje vodu v neustálém pohybu, čímž vzniká masážní účinek na koupající se hosty.

Na konci 19. století se stal Hévíz honosným letoviskem, které si oblíbili korunní princové a magnáti, kteří do té doby navštěvovali hlavně Karlovy Vary a Herkulovy lázně. Dřevěné terasy a můstky obklopující lázně si dodnes dochovaly secesní charakter.

Koupání v jezeře bylo takové trochu hektické a chaotické. Systém šaten dost zvláštní, všude nějaké nástrahy a taky dost lidí, hlavně Rusů, ale i Čechů a Slováků. Voda v jezeře nebyla tak teplá, aby nás zahřála, tak jsme po pár hodinách a obeplavání jezera pokračovali v cestě směr severozápad.

Další zastávka bylo město Sárvár. Městu vévodí zámek, původní postavený jako tzv. "Blátivý hrad". To ale už dneska neplatí, zámek prošel mezitím mnoha přestavbami a je obklopen krásnou zahradou s arboretem.

vtipná kašna před radnicí v Sárváru

Na severu Maďarska, 25 kilometrů od Šoproně leží další velká turistická atrakce- zámek Fertőd. Tento zámek Estrerházyů byl postaven na malarické mokřině, kterou vysoušely stovky nevolníků, a jeho hlavním úkolem bylo soupeřit s Versailles a zlepšit prestiž rodiny. Slavnostní plesy, večírky, maškarní zábavy a koncerty se zde konaly ještě před samotným dokončením stavby v roce 1776 a pokračovaly až do smrti knížete Miklóse "Okázalého" v roce 1790. Jeho následovník však chod zámku zanedbával, své sídlo přestěhoval a palác rychle chátral. V roce 1900 opět začaly renovace a především zdejší zahrada přežila i komunistický režim jako experimentální ovocná farma. Obrazárna, loutkové divadlo a čínské pavilony takové štěstí neměly, komnaty se začaly používat jako skladiště a stáje. Se skutečnou rekonstrukcí se začalo až v roce 1958 a není dokončena dodnes.

V zahradě jsme potkali jediného turistu, pána z Čech. V klidném městečku nedaleko zámku jsme poobědvali v místní restauraci a pak jsme se vydali do posledního města maďarské dovolené.

jezero Balaton, Balatonfured a poloostrov Tihány

Z Veszprému už je to jenom malý kousek k Balatonu, tak jsme se rozhodli pro jeden den u vody s plným turistickým servisem a taky s trochou nostalgie po dávných dětských prázdninách strávených někde tady s langošema a rubikovou kostkou.

Konkrétně jsme dojeli do Balatonfuredu a ubytovali se v jednom z místních kempů. Na pláži jsme byli prakticky sami, když teda nepočítám místní ochočené kachny, které se klidně uvelebí metr od ležícího člověka a ještě začnou uraženě reptat, když se na ně špatně podívá.

Jezero Balaton (česky také Blatenské jezero) je jedno z největších sladkovodních jezer v Evropě, na délku měří skoro 80 kilometrů. Jeho jižní břeh charakterizují řetězce hlučných letovisek, zatímco severní břeh (kde jsme byli i my) si zachoval rákosové porosty, hlubší vodu a trochu přírody.

Samotný Balatonrured je považován za elegantní lázeňské město s usedlou atmosférou. Podél vody se táhnou řady občerstvení a obchůdků, ale za parkem jsou místní lázně s minerálními prameny.

jezdil sem Jaroslav Hašek

a Pavol Országh Hviezdoslav (a řada dalších)

U vody panovala taková poklidná a příjemná atmosféra a nebylo tu zdaleka tolik lidí, kolik jsem čekala...

Další den jsme podnikli snad jediný výlet z celé dovolené, který se dal považovat za turistiku :-) Popojeli jsme na poloostrov Tihany a tam obešli asi desetikilometrový okruh (!)

Poloostrov Tihany byl v roce 1952 vyhlášen prvním národním parkem v Maďarsku. Jeho centrem je vesnice Tihany, která si zachovala tradiční vzhled s řadou domů s doškovými střechami. Vesnici kdysi vévodilo benediktinské opatství na skále nad jezerem, později bylo přestavěno na pevnost a v 17. století zbouráno.

My jsme se z vesnice vydali kolem Vnitřního jezera (Belso to), které naplňuje sopečný kráter 25 metrů nad úrovní Balatonu po stezce ke skalním útvarům, které vytvořily usazeniny horkých pramenů. Slibovaná atrakce teda nestála za moc, vypadalo to prostě jako kámen v lese :-))

tabule lákala na něco příbuzného Mono Lake.... no nevim :-)

Obešli jsme jezero z druhé strany a vystoupali na svah nad Balatonem, kde jsou k vidění jeskyně původně sloužící jako obydlí mnichů.

pohled na Balaton a Balatonfured

Centrum obce, kterým jsme procházeli nakonec, bylo už spíš přeplněné turisty a stánky se suvenýry. Hlavní památka- Benediktinský kostel- byl pokrytý lešením a okolní zahrady rozkopané. Radši jsme se na parkoviště najedli a pokračovali zas dál.