Na Šumavu za Vintířem

Po dlouhé době jsme se vydali na víkend směrem na jih.

Ubytování jsme si tak nějak náhodně našli v Dobré Vodě u Hartmanic a zjistili jsme, že je to úplně idylické místo; kousek od hlavní cesty, docela vysoko v kopci, takže disponuje krásnými výhledy, silnice tu končí, takže je tu krásný klid. A hlavně atmosféru zapomenutého koutu navíc s takovým "duchovním" rozměrem dotváří kostel sv. Vintíře a zázračný pramen.

Bydleli jsme hned u kostela v penzionu s atmosférou- uvnitř spousta historického nábytku a řada zajímavostí, dle všeho to byla bývala fara...

Kostel sv. Vintíře je jediný kostel tohoto zasvěcení na světě (!). Byl postaven v roce 1706 na místě dřevěné kaple, která zde podle archeologických nálezů stávala již v 11 století. V době existence vojenského prostoru Dobrá Voda byl kostel využíván jako vojenské skladiště. Obnoven a znovu vysvěcen byl ve Vintířově jubilejním roce 1995 (950 let od Vintířova úmrtí). O několik let později byl interiér kostela obohacen o umělecké unikáty: rozměrný skleněný oltář, čtrnáct skleněných plastik s tématikou křížové cesty a socha sv. Vintíře v životní velikosti jsou dílem sklářské výtvarnice Vladimíry Tesařové. Vznikly za významného finančního přispění programu Phare a Fondu česko-německé budoucnosti. Oltářní retabulum zhotovené v roce 2001 je pojednáno jako třídílný reliéf o rozměrech 4,5×3,2 m. Svým rozsahem a váhou bezmála čtyř tun se jedná o dílo ve skle ojedinělé, avšak navazující na tradici zpracování skla na Šumavě. V roce 2010 doplnila V. Tesařová vybavení kostela o skleněný betlém, ambon a menzu.

Za kostelem je krásný tajemný hřbitov plný hrobů původních německých obyvatel. Část blíž ke kostelu je viditelně upravovaná a rekonstruovaná, dál je to trochu horší, ale zase to má atmosféru.

Léčivý pramen sv. Vintíře změnil původní název obce Breznich na Dobrá Voda. Již ve středověku totiž lidé zjistili, že místní voda má pravděpodobně léčivé účinky. Její zázračná moc, která uzdravovala nemocné, se začala spojovat s dávným působením sv. Vintíře. Proto od 18. století začaly do Dobré Vody pravidelně putovat tisíce poutníků, kteří zde doufali v přímluvu a pomoc sv. Vintíře, a odnášeli si odtud zázračnou vodu. Do dnešních dnů se zachovaly stovky záznamů o zázračných uzdraveních (především zraku) v místní "Knize zázraků", která se v originále jmenuje Miraklbuch. Tradice poutí byla násilně přerušena v období totality; nyní je opět obnovena.

 Dnes navštěvují Dobrou Vodu opět tisíce poutníků, kteří si odsud odvážejí vodu z místního pramene s vírou v její léčebné účinky. Zdejší pramen je pravidelně kontrolován pracovníky hygienické stanice a podle jejich vyjádření může léčivá síla pramene pocházet z mírně radioaktivních látek, které jsou v jeho vodě obsaženy.

Kromě kostela, pramene a dalších pár budov je v Dobré vodě ještě Muzeum dr. Šimona Adlera, které je zaměřeno na život židovského obyvatelstva ve zdejším regionu. Pojmenováno je po dobrovodském rodákovi rabínu Šimonu Adlerovi, který zemřel v roce 1944 v koncentračním táboře v Osvětimi. Jeho rodině je věnována část expozice. Dovnitř jsme teda nezvládli jít, ale jestli sem pojedeme ještě někdy příště, určitě bych se podívala.

V sobotu nastal den D, Martin jel na rybářský sraz, ale předtím nás se psem zavezl na žlutou značku nedaleko bývalého Zhůří. Asi po kilometru a půl už jsme se mohli pokochat pohledem na malebné údolí, kde Zhůří stávalo.

divný brouk, který vypadal jako přerostlý mravenec...

pohled z kraje louky od křížku na bývalé Zhůří

Ve Zhůří se odehrál jeden z posledních bojů na konci II. světové války. Němečtí důstojničtí kadeti Školy praporečníků tu kladli postupujícím Američanům houževnatý odpor. Dne 4. května mladí nacisté přepadli četu jízdního průzkumu a ukořistili Američanům dva kolové obrněnce M8 a čtyři jeepy. Když američtí vojáci dorazili do Zhůří, mysleli, že jsou zde jejich kolegové z průzkumné kavalerie. Kvůli tomuhle omylu padlo na samém konci války 10 Američanů, došlo tu k tvrdým bojům, při kterých vyhořela řada stavení i kostel. Pomník této události byl odhalen v roce 2000.

Hned vedle je Kříž smíření z roku 2012. Je vytvořen z pásů ocele tak, aby vnitřní prostor zůstal prázdný. K bokům kříže budou postupně přikládány kamenné kvádry, do kterých budou vloženy drobné artefakty z míst, kde bylo v minulosti pácháno zlo. Do prvního z těchto kvádrů byl vložen kousek ostnatého drátu z plotu, který kdysi odděloval naší vlast od svobodného světa. Další kvádry byly věnovány Na paměť zničených obcí v okolí, Na paměť zavražděných v Lubském lese, Na paměť obětí politického násilí, Na paměť nevinných obětí vyhnaných ze svých domovů, Na paměť těch co zemřeli mimo svou vlast a Na paměť vězněných.

Místní dominantu ale tvoří kaplička Nejsvětější Trojice vybudovaná v roce 1999 nákladem bývalých obyvatel obce Zhůří. Stojí na místě nedaleko bývalého kostela, který byl stejného zasvěcení. Zhůří bylo jednou z osad, které musely ustoupit vojenskému prostoru a byly do roku 1957 zbořeny a odstraněny.

dvě umrlčí prkna za kapličkou

Ze Zhůří jsme se vydali po zelené turistické značce na rozcestí Stará Huť a pak lesní cestou nahoru na vrchol Vysokého Hřbetu.

Tam nás teda potkalo pár nemilých věcí- za prvé jsem zjistila, že z cesty přes vrchol nejsou vůbec žádné výhledy, což by teda až tak nevadilo..

… ale zadruhé jsem zjistila, že máme v zádech poměrně nepříjemně vyhlížející bouřku, což mi teda už vadilo dost (z výletem s bouřkou v zádech mám nepěkné zkušenosti z loňska). Docela jsme přidávali do kroky, chvilkama to vypadalo, že bouřka jde jinam, pak zas, že ne... Jeden výhled jsem teda z místa o něco níž než byla cesta přeci jen vyfotila. Je to asi směrem k Poledníku a pořádný déšť je tam pěkně vidět.

Víc a víc se stmívalo, ale nepršelo ani nebouřilo. Potom z ničeho nic asi tak 100 metrů od nás do lesa uhodilo, to jsme nadskočili asi tak metr vysoko,... no a následoval přerušovaný běh k chatě Rovina, ke které už jsme se naštěstí přiblížili asi na kilometr. Tam to chvíli vypadalo ošklivě, pak se to zase srovnalo, spadlo jen pár kapek a krup.

Po chvíli jsme teda změnili plány a vydali se po silnici zpátky k ubytování (původní trasa byla přes zámek Karlov a Hamižnou). Tam jsem za námi zavřela dveře, otevřela okno a zjistila, že za ním se strhla silná průtrž, která trvala asi půl hodiny. Nebyl to až tak špatný pocit, sednout si v prázdné kuchyni k oknu s kávičkou a dívat se na ty proudy vody, kterým jsme unikli :-)

Po průtrži a odpočinku jsme se vydali ještě na malou prémiovou vycházku na nedaleký vrch Březník. Je na něm kaple sv. Vintíře, který tam měl poustevnu.

pohled na kostel a do kraje z louky nad Dobrou Vodou

z odbočky na Březník byl další pěkný výhled

Na vrchu Březník byla v roce 1841 postavena pro sv. Vintířove kaplička. Tato původní kaplička, která vznikla na místě poustevny mnicha Vintíře, byla ale v 50. letech armádou vyhozena do povětří. Znovu byla vystavěna v roce 1992 za přispění obyvatel Hartmanicka a členů spolku sv. Vintíře z bavorského Rinchnachu.

Nad kapličkou je skalní vyhlídka s křížem, výhledy ale nejsou nic moc.

Když jsme scházeli z vyhlídky, dalo se znovu do deště. Ono ani to štěstí není nevyčerpatelné, tak jsme na závěr taky trochu zmokli a hlavně zavrhli další procházecí plány..

V neděli bylo zataženo už od rána a předpověď dost špatná. Původně plánovaný výlet jsme teda nechali na jindy a cestou domů se stavili jenom v Hartmanicích a Sušici.

V Hartmanicích jsme zaparkovali na náměstí, vyfotila jsem tam pozdně gotický kostel svaté Kateřiny pravděpodobně z 15. století, barokně upravený v 18. století. 

infocentrum a knihovna

To hlavní, co jsme tu ale chtěli vidět, byla synagoga zvaná Horská. Tato synagoga postavená kolem roku 1883 je nejvýše položenou synagogou v Čechách. Od května 2006 je přístupná veřejnosti.

V Sušici jsme se jen prošli podél řeky, podívali se na krmení místních pstruhů pod mostem a pak přes Rabí pokračovali (skrz několik průtrží) až domů.