z Hněvic do Roudnice

V nedělním poměrně pesimistickém a zataženém dni jsme se vydali na původně kratší procházku z Hněvic do Roudnice nad Labem.

Z nádraží v Hněvicích jsme nejdřív prošli kus lesem směrem na Hněvický vrch. Na různých místech v lese jsme potkávali zbytky betonových staveb a vůbec to tam bylo takové trochu divné (i když jinak pěkný borovicový les). Na wikipedii jsem se dočetla, že v okolí Hněvického vrchu byl ve 40. letech vybudován sklad ropných produktů ČEPRO. Nedaleko se dokonce nachází osada pojmenovaná Benzínov :-)

Podivným lesem jsme došli až ke kanálu u Račic.

Areál veslařského kanálu Račice vznikl na místě vytěžené pískovny. Původcem nápadu byl ředitel pískovny v Račicích a veslařský trenér Miroslav Švagrovský. Trápil jej fakt, že řeka Labe není pro tréninky a závody dost bezpečná, jelikož tam za den projíždělo mnoho nákladních lodí. Načrtl dráhu dlouhou 2 km tak, aby odpovídala závodním normám. Od zrození nápadu v roce 1974 k otevření areálu uběhlo dlouhých 12 let. Původní plán byl areál otevřít už v roce 1980 pro přípravu československých veslařů na olympiádu v Moskvě, to se však nepodařilo.

Projekt sportovního střediska vytvořil ve společnosti Sportprojekt Praha tým vedený architekty Tomášem Kulíkem a Janem Loudou. Oba projekt díky politické podpoře a dostatku finančních prostředků pojali velkoryse a inspirovali se nejvýznamnějšími obdobnými kanály ve světě. K slavnostnímu otevření došlo v roce 1986 v rámci Mistrovství světa juniorů ve veslování.

Po roce 1989 stát postupně předal centrum do vlastnictví Českého veslařského svazu a Českého svazu kanoistiky v poměru 70 % : 30 %. V roce 1993 byl areál doplněn o novou budovu loděnice.

Odbočili jsme od veslařského kanálu a po levé ruce se objevila pískovna, kde zjevně stále probíhá těžba. Na internetu jsem se dočetla, že lom Dobříň je prý vyhlášený nudistickým koupáním..

ty tečky nad vodou jsme identifikovali jako kormorány

Prošli jsme obcí Záluží a pokračovali směr Roudnice podél Labe.

Labe u Kozlovic

Těsně před obcí Dobříň jsme od řeky odbočili a prošli se Dobříňským hájem.

Jde o velký lužní háj, jeden z posledních dochovaných polabských lužních lesů na území Ústeckého kraje. Na konci r. 2010 byla tato lokalita na ploše 21,2 ha vyhlášena Přírodní památkou na ochranu lesní vegetace s unikátním masovým výskytem chráněné a ohrožené sněženky podsněžníku a ohrožených druhů hmyzu. Do chráněného území patří i pozůstatek starého stromořadí s převahou velkolepých jedinců dubu letního. Výskyt sněženky podsněžníku můžeme potvrdit, všude už začala rašit spousta kvítků.

Od háje jsme zabočili do obce Dobříň. Kromě úpravné návsi jsou tu hned dvě zajímavosti- rodný dům Josefa Hory a Kabátova vila.

křížek na návsi

V rodném domě Josefa Hory jsou vystaveny jeho rodinné fotografie, obrazy, rodinné knihy i básníkovy spisy.

Josef Hora se zde narodil v roce 1891, ale v roce 1893 se rodina přestěhovala do Prahy. Po dalších třech letech se však rodiče rozešli a mladý Josef se společně s matkou odstěhoval k tetě do Roudnice, kde vystudoval gymnázium. Během tohoto období také v časopise Vesna poprvé publikoval své verše.

Po maturitě odešel do Prahy na práva, kam však trvale přesídlil až v roce 1919. Vstoupil do redakce Práva lidu, v roce 1921 přešel k Rudému právu, kde vedl kulturní rubriku. Od roku 1926 byl zároveň jeho odpovědným redaktorem. Po rozchodu s komunistickou stranou přešel do kulturní rubriky Českého slova.

Na druhé straně obce je hned za tratí zajímavá budova, vždycky jsem se na ní dívala jen z vlaku. Jde o vilu stavebníka Kabáta z let 1926 až 1928. Pražský stavitel Beno Kabát žil na Malé Straně, kde měla sídlo i jeho firma. V roce 1925 koupil se svou manželkou Annou polnosti za železniční tratí, které spojili do velkého pozemku pro stavbu své vysněné vily. V ní pak majitelé žili zhruba od května do října. Po smrti otce v roce 1943 vilu i s pozemky zdědila dcera Zita, známá herečka především meziválečné éry. Zita Kabátová o pár let později areál prodala manželům Blaženě a Josefu Zalabákovým. Pak přešlo vlastnické právo na vilu i zahradu na stát, který ho dal do správy Místnímu národnímu výboru Dobříň. Obec zchátralou vilu prodala v 90. letech soukromé firmě.

Po obhlédnutí vily jsme se vrátili na cyklostezku podél řeky a pokračovali do Roudnice. Cestou nás ještě zaujalo pyramidovité silo Vitana. Objekt je součástí výrobního areálu těsně za hranicí Roudnice. Podoba vychází z tradic zemědělckých staveb tohoto typu a zároveň uplatňuje estetiku druhé poloviny 20. století, je památkově chráněný a sloh, ve kterém je postaven, se jmenuje strukturalismus (nic jiného jsem na internetech nenašla).

V dálce už je vidět Roudnice, nějak musíme konstatovat, že trasa není tak krátká, jak jsme si původně mysleli.

U řeky foukal docela silný protivítr, taky hlad a únava už vykonaly své, takže jsme se v Roudnici rozhodli nejprve vyhledat hospodu. Prošli jsme kolem nádraží a vystoupali na Husovo náměstí průchodem kolem kamenné věže Hláska. 

Tato věž je jediným dochovaným pozůstatkem původního městského opevnění. Byla vystavěna na vyvýšeném místě při přestavbě původní dřevěné hradby na zděnou hradbu s městskými branami po roce 1378. V rámci opevnění sloužila jako pozorovací a ohlašovací věž. Roku 1665 byla při velkém požáru města téměř zničena. V 18. století byla věž rekonstruována a sloužila jako vodárna. Bylo už zavřeno, ale zřejmě se jinak dá jít nahoru na vyhlídku.

Na Husově náměstí jsme nakonec zakotvili v cukrárně Dortletka a nelitovali, fakt moc pěkné místo a dovnitř můžou i psi :-)

Po občerstvení jsme prošli už jenom přes Karlovo náměstí na most a na nádraží na vlak. V Roudnici jsem teda měla trochu smělejší plány, ale nakonec jsem se rozhodla, že věnuju městu některý víkend celý den a v klidu si ho projdu.

zámek

kousek Karlova náměstí

Ono už přeci jenom bylo skoro 5 hodin, nejvyšší čas k návratu..

Děčín

V Děčíně jsme už docela dlouho nebyli, tak jsme se tam vypravili v sobotu a trochu se prošli po místních zajímavostech...

Vystoupili jsme na nádraží Děčín východ. Samotné nádraží, které je vidět z vlaku, vypadá celkem obyčejně, budova klasická, docela velká, rozhodně to není žádná budka v poli. Bude to asi tím, že Děčín hlavní nádraží je sice na druhé straně řeky v bývalých Podmoklech, ale tohle bylo vlastně nádraží dříve samostatného města Děčín, takže není důvod, aby bylo malé. Když jsme vylezli na ulici, překapila nás monumentální protější (nyní zjevně opuštěná) budova.

Doma jsem tedy zjistila, že komplex obou dopravních staveb tvořila původně dvě samostatná nádraží " horní " (dnes stanice Decín východ) a dolní;. Jejich budovy spojovala krytá chodba (stržena kolem roku 1978).   

Roku 1869 se město dočkalo prvního železnicního spojení tratí České severní dráhy (z Podmokel pres Děcín, Benešov n. Pl. a Jedlovou do Varnsdorfu) a společnost vystavěla skromnější objekt horního nádraží.
V roce 1874 byla otevřena trať Rakouské severozápadní dráhy, která postavila protější dolní nádraží s výstavnou výpravní budovou (jako reprezentační objekt mela údajně napodobit vídeňské nádraží císaře Františka Josefa I.). Je to mohutná pseudorenesancní stavba s rizality a vnějšími schodišti (1873, R. Frey E. Becke). Její chloubou byla hala s bohatou štukovou výzdobou (alegorie řek Labe a Dunaje), která byla od konce padesátých let využívána jako tělocvična. Dodnes ukrývá dolní nádraží také reprezentacní, tzv. Modrý salónek vyzdobený znaky těch měst, s nimiž spojovala železnice Děcín.

Když se jednotně zorganizovala československá železnicní doprava, začala se pravobřežní dráha více orientovat na nákladní přepravu (návaznost na překladište v Loubí). Cestovní ruch, který zde kdysi panoval, se z honosného dolního nádraží postupne vytratil.  Po roce 1945 postupně ustala mezinárodní osobní doprava na této trati, což vedlo ke ztrátě funkce vetšiny budovy. Záměr umístit zde železnicní oddělení Národního technického musea byl zamítnut, budova nadále chátrá.

bývalé dolní nádraží

Městem jsme kolem nákupního centra, stadionu a plaveckého areálu došli k oblíbenému starému mostu. Je chudák schovaný pod novým systémem nadjezdů...

Most, zvaný Staroměstský, je významnou renesancní památkou s barokním sousoším. Délka mostu je 84 m a tvoří ho čtyri mostní oblouky sklenuté do mohutných pilířů s vystupujícími ledolamy. Dochovány jsou také povodňové značky. Pro dopravní spojení Decínska mělo od středoveku až do 19. století zásadní význam přemostení řeky Ploučnice. Přecházela ji jednak cesta do Litoměřic a Prahy, jednak cesta přes labský brod (resp. prívoz), která pokračovala údolím Jílovského potoka k přechodum přes Krušné hory do německých území. První most vystavěný z kamene v polovine 16. století strhla povodeň (1560). Roku 1574 byl dokončen nový kamenný most (V. Preussler).

V roce 1714 zkrášlilo most sousoší českých zemských patronů sv. Václava, sv. Víta a sv. Jana Nepomuckého od M. J. Brokofa.

Prošli jsme podél řeky parkem, tam se objevily první výhledy na zámek a přes řeku na Pastýřskou stěnu.

Pod zámkem se ve skále nachází pěkný tunel vybudovaný v letech 1808-1810 pod západní částí zámecké skály.

Hned za ním spojuje park s cestou podél vody řetězový most. Je unikátní tím, že se jedná o jedinou na původním místě zachovanou konstrukci řetězového mostu na území ČR. Postaven byl v letech 1829-1831 v rámci úprav zámeckého parku, měří téměř 30 metrů a překračuje boční rameno Ploučnice, které slouží jako výpusť Zámeckého rybníka.

Pod skálou, ve které vede tunel, je zajímavý historický vodočet- do zámecké skály jsou vytesány údaje o největších povodních od 17. století, včetně té poslední v roce 2002. Je zároveň i cennou hydrometrickou památkou a ve střední Evropě nemá srovnatelnou podobu.

Od skály jsme se serpentýnama dostali až nahoru k zámku.

Z původně středověkého hradu ho na renesanční zámek v 16. století přestavěl rod z Bunau. Po třicetileté válce odmítl Rudolf z Bunau přestoupit ke katolické víře, odešel do Saska, a zámek prodal v roce 1628 Kryštofovi Šimonovi z Thunu. Thunové ho přestavěli na barokní zámek, obklopený zahradami, a v osmnáctém století do klasicistní, dnešní podoby. V majetku rodiny Thunů byl až do roku 1932, kdy ho prodali z finančních důvodů československému státu a přesídlili do Jílového.

Státem zde byla zřízena kasárna, která v areálu zámku přetrvala až do roku 1991. V současnosti prochází celý areál náročnou rekonstrukcí. 

K zámku vede barokní přístupová cesta z bývalého podzámčí zvaná Dlouhá jízda – ve skále vytesaná silnice ohraničená z obou stran vysokými zdmi členěnými slepými arkádami. Dlouhá jízda byla vybudována na východní straně ostrožiny jako nová impozantní komunikace (1672) při barokní přestavbě zámeckého areálu. 

Nad zdí je slavná Růžová zahrada, v zimě nepřístupná...

Sešli jsme dolů, kolem Zámeckého rybníku prošli zase přes starý most a dobře se najedli v restauraci Kocanda. Cestou jsem ještě vyfotila zámek z "velkého" mostu.

Cestou na nádraží jsem naprosti panelákům vyfotila krásnou roubené domky, vypadaly úplně jak z jiného světa.

Počasí nebylo nic moc, mělo začít sněžit (ale pořád nic), ale byli jsme rádi, že jsme se pěkně prošli a využili den.

Benešov nad Ploučnicí a hrádek Ostrý

V sobotu jsme se i přes lehké mžení a mlhu vydali na krátký výlet do Benešova nad Ploučnicí. Kdysi dávno jsem tu byla, ale většinou tu člověk jenom projíždí. Město je přitom plné hezkých památek, jenom je trochu stranou a opomíjené. Za návštěvu ale určitě stojí a navíc jsme pěkně vyplnili volební sobotu..

Zámecký komplex v Benešově nad Ploučnicí je jedinečnou ukázkou architektury z období přerodu vladislavské gotiky a renesance – tzv. saské renesance.

Horní zámek představuje nejstarší panské sídlo v Benešově nad Ploučnicí. Vystavěn byl v letech 1522-1524 Benediktem ze Salhausenu. Po požáru města v roce 1571 byl opraven s prvky saské renesance. Následně jej drželi Kinští a Thunové, kteří jej ovšem využívali jen jako letní sídlo.

Horní zámek

vpravo Ballamský dům ze 16. století

Horní zámek z druhé strany

Dolní zámek je souhrnné označení pro trojici paláců, tvořících vlastní zámecký areál. Janův palác představuje nejstarší část dolního zámeckého areálu. V letech 1540-1544 jej nechal vystavět Bedřich ze Salhausenu, pojmenovaný je po jeho synovi Janovi.

tri zámky Dolního zámku- Janův, Wolfův a Morzinovský zprava doleva

Wolfův zámek nechal v letech 1570-1576 vystavět Jan ze Salhausenu pro svého syna Wolfa. Následně jej získal jeho bratr Antonín a další osudy jsou totožné s osudy Janova paláce. Budova je dvoupatrová, průčelí jsou řešena opět hladkou fasádou s kamennou nárožní armaturou. Jižní a Severní průčelí je zdobeno renesančními volutovými štíty

Morzinovský zámek představuje nejmladší část dolního zámeckého areálu; v roce 1878 jej nechala vystavět hraběnka Aloisie Černínová. V letech 1888-1945 byl zámek v majetku rodiny Grohmannů, majitelů textilních továren.

Wolfův zámek

Od Horního zámku směrem ke kostelu se nachází další zámek, a to Konojedský. Ten vystavěl v roce 1552 na žádost Friedricha ze Salhausenu Valentin Hirsch z Annabergu. Název pochází od dalších majitelů, kterým byl některý z majitelů panství Konojedy. Po roce 1705 býval v jeho prostorách špitál.

Nedaleký pozdně gotický kostel Narození Panny Marie byl postaven v letech 1483-1557 na místě starší stavby, která je zmiňována již v polovině 14. století. Z ní patrně pochází věž, plnící původně i obrannou úlohu. 

Při jihozápadní straně kostela stojí kaple Panny Marie Bolestné postavená Karlem Matujem. K jejímu vysvěcení došlo v roce 1750, ovšem bohoslužby se zde konaly až od roku 1765. 

Když jsme si prohlédli všechny zámky a kostel, prošli jsme městem a začali po cyklostezce stoupat k vrchu Ostrý.

výhled z cyklostezky na město

Ze sochy sv. Jana z Nepomuku vedle cyklostezky zůstal jen podstavec, ale o obnově sochy se uvažuje. Z informační cedule jsme se dozvěděli, že cyklostezka vede po bývalé cestě spojující Prahu a Drážďany. Cestující tu využívali ochrany blízkého hradu Scharfensteina.

U fotbalového hřiště jsme z cesty odbočili a zamířili k hradu Ostrý.

Ostrý neboli Scharfenstein byl vybu­dován na čedičové skále nad řekou Ploučnicí jako správní centrum nově vznikajícího panství příslušníky tehdy mocného rodu Markvarticů. První zmínka v pramenech o hradu Ostrý je z roku 1268, kdy je jako majitel hradu zmiňován Markvart ze Scharfensteina. S velkou pravděpodobností spadá počátek výstavby hra­du do doby vlády krále Václava, dokončen byl pak za vlády Přemysla Otakara II. Hrad patřil Michalovicům, Berků z Dubé. Za husitských válek hrad zřejmě dobyt nebyl (asi spíš proto, že husitům za tu námahu nestál). Okolo roku 1440 se hrad stává majetkem rodu Vartenberků, kteří v té době pro­váděli početné loupežné výpravy do Lužice. Lužičané pak koncem roku 1444 provedli pro­ti Vartenberkům výpravu do severních Čech, kde také obléhali hrad Ostrý, který v roce 1445 dobyli a vypálili. Od té doby už nebyl prakticky obnoven a další vlastníci přemístili své sídlo do blízkého Benešova. Od roku 1515 je pak hrad připomínán již jen jako pustý.

takhle prý vypadal

výhled na Františkov nad Ploučnicí

Pod kopcem s hradem je jedna z textilních továren průmyslníka Mattausche  a vodárenská věž. Nedaleko byla v roce 1868-69 postavená víska Therezienthal sestávající z dvaceti dělnických bytů pro zaměstnance. Dnes se jedná o nejstarší dochovanou dělnickou kolonii v Evropě. My jsme bohužel domky viděli jen z druhé strany řeky, takže je na fotce nemám...

Cesta zpátky podél řeky vedla kolem vodopádu u Františkova. Má výšku kolem 10 metrů, ale jak je vidět, poněkud trpí nedostatkem vody.

Těsně před Benešovem je zřejmě ta druhá textila továrníka Mattausche, vypadá opuštěně.

Opět jsme prošli Benešovem a na závěr procházky ještě vystoupali na Ploučnickou vyhlídku. 

Rozhledna pojmenovaná podle nedaleké řeky se nad městem ve svahu Sokolského vrchu tyčí již od roku 1902. U jejího zrodu stál místní okrašlovací spolek (Spolek pro pozdvižení cizineckého ruchu). Inspirací pro její stavbu byly pravděpodobně podobné říční vyhlídky u Děčína (Labská) či u Chebu (Stráž). Umístění stavby bylo zvoleno ve stráni v obecním lese nad řekou Ploučnicí s výhledem na celé město, otevření se uskutečnilo 8. června 1902.

Rozhledna je pěkně opravená a stromy bránící výhledu vykácené.

výhled ze "spodní" plošiny

a výhled úplně shora

No a na úplně závěr výletu část výpravy objevila výbornou cukrárnu Pusinka v Benešově, která všechny ohromila vzhledem, výběrem i cenami, takže příště už víme, co určitě taky nevynechat :-)