silvestrovské Prášily

Po vánočním cestování přes celou republiku ze západu na východ jsme se pro změnu vypravili ze severu na jih a na Silvestra vyrazili do šumavských Prášil.

Na Šumavě bylo překvapivě hodně sněhu, takže cesta tam byla docela zajímavá, ale do Prášil jsme dojeli nakonec bez problémů. Byli jsme ubytovaní v chatě Klubu českých turistů. Jak nám posléze vysvětlili přítomní turisté, postavili si ji sami v devadesátých letech a od té doby tam každý rok jezdí. My ostatní menší skupinky (chata je fakt hodně velká) jsme se tam dostali jen díky tomu, že skalních turistů ubývá, přestávají jezdit, a tak se místa uvolňují. Nicméně pán, který nás o silvestrovském večeru oslovil, tak nějak naznačoval, že bychom se měli do činnosti klubu taky zapojit, turistické trasy nemá kdo značit, mladších lidí je tam třeba a tak :-) no uvidíme...

Prášily vznikly v 18 století, kdy tu byly založeny sklárny těžící z množství nedotčených lesů všude kolem. Lorenz Gattermayer tu založil dvě sklárny (Hořejší a Dolejší) na výrobu zrcadlového skla s brusírnami a leštírnami. Po sedmileté válce koupil statky hrabě Kinský a sklárny pronajal Christianu Ferdinandu Abelemu. Za Abelů se prášilské podniky rozrůstaly, v roce 1787 v obci otevřeli školu a o šest let později začali se stavbou kostela. Počátkem dvacátých let 19. století prášilské sklárny i jejich doplňkové provozy zanikly kvůli stavbě Vchynicko - tetovského plavebního kanálu (zajistil lepší prodej dřeva do vnitrozemí než jeho neefektivní využívání ve sklárnách). Do opuštěných domků sklářů se nastěhovali dřevorubci a lesní dělníci. V roce 1918 koupil objekty bývalých brusíren Kašpar Eggerth a zařídil v nich papírny. Poslední majitelkou podniku byla papírnice Marie Eggerthová-Böhmová. Za ní se ještě ve 30. letech 20. století vyráběl v papírnách ruční papír. Ten používal rád Josef Váchal, který tu byl častým hostem. 

Panství Prášily a Dlouhá Ves náleželo před první světovou válkou Schwarzenberkům, majetek přešel do rukou státu v letech 1929 až 1930.  Za Schwarzenberků byly Prášily známy také jako centrum společenského a hudebního života horní Šumavy. Živo bývalo zejména v hostinci U tetřeva, kde bylo kasino a k tanci pravidelně vyhrávala dechovka. Hudební archivy zaznamenávají dokonce prášilský valčík a polku.

 

Katolický farní kostel byl postaven v letech 1802 - 1803 na místě dřevěné kaple z 1756. Po zabrání obce do vojenského újezdu (5.2.1952) byl přestavěn na kulturní dům - promítalo se zde, poté sloužil jako tělocvična. Kostel nebyl udržován, proto byl v 70. letech opuštěn a poté, co se začala naklánět věž, KS SPP Plzeň vydala 14.11.1977 souhlas se zbouráním, odstřelen byl 4.1.1979.

stará brána mezi bývalým kostelem a farou

stará fara zůstala na svém místě

pěkný nákres, jak se kostel využíval. Vtipné je hlavně to, jak v 60. a 70. letech byl v kostele kulturní dům, výčep a tělocvična...

Z kostela zůstaly jenom základy, které navíc v době naší návštěvy byly pod sněhem. Vzadu mezi těmi stromy je ještě starý hřbitov, který se upravil z ruin za pomoci příspěvků potomků původních odsunutých obyvatel. Tam jsme ale byli za tmy, takže fotky nemám.

Při prvním (a posledním) našem běžkovýletě jsme zamířili po zelené značce směrem na Hůrku a vraceli jsme se za vytrvalého sněžení a vichřice přes Vysoké Lávky a Prášilský Potok zpátky.  Cesta na Hůrky byla sice vytrvale do kopce, ale jinak příjemná, ještě tolik nefoukalo.

Hůrka je zaniklá sklářská ves. Kromě skláren, kostela a obytných budov tu stával zámeček, hotel U jezera Laka, hostinec, pošta, dva mlýny a lesovna. Po odsunu německého obyvatelstva tu byl vojenský prostor se střelnicí a všechny budovy byly zničeny s výjimkou hřbitovní kaple

bývalou obec připomíná chráněné stromořadí

vzadu je vidět jediná zachovaná budova- bývalá hřbitovní kaple

V kryptě hřbitovní kaple svatého Kříže bylo původně pochováno (ve skleněných rakvích) 23 členů sklářského rodu Abelů včetně jejich rodinného lékaře MUDr. Josefa Klostermanna. V roce 1952 skupina podnapilých vojáků z nedaleké posádky násilím vnikla do krypty a rakve rozstřílela. Poté se prý někteří z nich pokoušeli s mrvými tančit. Nakonec pozůstatky této akce zahladili zakopáním na hůreckém hřbitově. Do několika měsíců poté prý všichni tito vojáci postupně zemřeli na infekci.

Cestou zpátky jsme to vzali po žluté k rozcestí Prášilský potok a potom podél silnice do Prášil. Pod lesem se ukázaly pěkné výhledy z místa, kde bývala obec Vysoké lávky (Hohenstegen).

Osadou procházela stará Vintířova stezka od Dunaje přes Hartmanice do Sušice. Byla tvořena 17 staveními a bydlelo tu 79 obyvatel. Po 2. světové válce byla srovnána se zemí.

Cestou zpátky podél silnice sněžilo a fakt hodně foukalo, takže pohodlná a celkem rovná cesta byla dost utrpení...

Na Silvestra došlo ke změně počasí- v noci pršelo a přes den bylo snad 10 stupňů, takže všechno masivně tálo. Rozhodli jsme se tedy pro pěší vycházku na Frantův most a Gsenget.

Sníh byl hodně rozměklý a na začátku cesty i docela chyběl, když jsme ale vystoupali ke Gsengetu, už se to místy bořilo docela dost. Potkali jsme ještě jednu skupinu chodců se psem a zrovna v místě, kde si psi začali hrát, se vzadu vynořil jediný běžkař, který si (samozřejmě) mumlal nadávky, když nás míjel :-)

Jestli ovšem nepřipadne, jsou tam ty neprojeté stopy stejně k ničemu.

Frantův most

Gsegnet je dnes zaniklá osada, založená v roce 1772 za tehdejších majitelů panství Kinských. Prvním osadníkem byl jistý Johann Georg Frisch, který zde spolu s pěti dalšími muži podnikl mýcení hraničního lesa. V roce 1910 tu bylo šest domů s 30 lidmi, všichni se živili hlavně zemědělství a hlásili se k německému jazyku.

A to byl poslední výlet roku 2017...