z Hněvic do Roudnice

V nedělním poměrně pesimistickém a zataženém dni jsme se vydali na původně kratší procházku z Hněvic do Roudnice nad Labem.

Z nádraží v Hněvicích jsme nejdřív prošli kus lesem směrem na Hněvický vrch. Na různých místech v lese jsme potkávali zbytky betonových staveb a vůbec to tam bylo takové trochu divné (i když jinak pěkný borovicový les). Na wikipedii jsem se dočetla, že v okolí Hněvického vrchu byl ve 40. letech vybudován sklad ropných produktů ČEPRO. Nedaleko se dokonce nachází osada pojmenovaná Benzínov :-)

Podivným lesem jsme došli až ke kanálu u Račic.

Areál veslařského kanálu Račice vznikl na místě vytěžené pískovny. Původcem nápadu byl ředitel pískovny v Račicích a veslařský trenér Miroslav Švagrovský. Trápil jej fakt, že řeka Labe není pro tréninky a závody dost bezpečná, jelikož tam za den projíždělo mnoho nákladních lodí. Načrtl dráhu dlouhou 2 km tak, aby odpovídala závodním normám. Od zrození nápadu v roce 1974 k otevření areálu uběhlo dlouhých 12 let. Původní plán byl areál otevřít už v roce 1980 pro přípravu československých veslařů na olympiádu v Moskvě, to se však nepodařilo.

Projekt sportovního střediska vytvořil ve společnosti Sportprojekt Praha tým vedený architekty Tomášem Kulíkem a Janem Loudou. Oba projekt díky politické podpoře a dostatku finančních prostředků pojali velkoryse a inspirovali se nejvýznamnějšími obdobnými kanály ve světě. K slavnostnímu otevření došlo v roce 1986 v rámci Mistrovství světa juniorů ve veslování.

Po roce 1989 stát postupně předal centrum do vlastnictví Českého veslařského svazu a Českého svazu kanoistiky v poměru 70 % : 30 %. V roce 1993 byl areál doplněn o novou budovu loděnice.

Odbočili jsme od veslařského kanálu a po levé ruce se objevila pískovna, kde zjevně stále probíhá těžba. Na internetu jsem se dočetla, že lom Dobříň je prý vyhlášený nudistickým koupáním..

ty tečky nad vodou jsme identifikovali jako kormorány

Prošli jsme obcí Záluží a pokračovali směr Roudnice podél Labe.

Labe u Kozlovic

Těsně před obcí Dobříň jsme od řeky odbočili a prošli se Dobříňským hájem.

Jde o velký lužní háj, jeden z posledních dochovaných polabských lužních lesů na území Ústeckého kraje. Na konci r. 2010 byla tato lokalita na ploše 21,2 ha vyhlášena Přírodní památkou na ochranu lesní vegetace s unikátním masovým výskytem chráněné a ohrožené sněženky podsněžníku a ohrožených druhů hmyzu. Do chráněného území patří i pozůstatek starého stromořadí s převahou velkolepých jedinců dubu letního. Výskyt sněženky podsněžníku můžeme potvrdit, všude už začala rašit spousta kvítků.

Od háje jsme zabočili do obce Dobříň. Kromě úpravné návsi jsou tu hned dvě zajímavosti- rodný dům Josefa Hory a Kabátova vila.

křížek na návsi

V rodném domě Josefa Hory jsou vystaveny jeho rodinné fotografie, obrazy, rodinné knihy i básníkovy spisy.

Josef Hora se zde narodil v roce 1891, ale v roce 1893 se rodina přestěhovala do Prahy. Po dalších třech letech se však rodiče rozešli a mladý Josef se společně s matkou odstěhoval k tetě do Roudnice, kde vystudoval gymnázium. Během tohoto období také v časopise Vesna poprvé publikoval své verše.

Po maturitě odešel do Prahy na práva, kam však trvale přesídlil až v roce 1919. Vstoupil do redakce Práva lidu, v roce 1921 přešel k Rudému právu, kde vedl kulturní rubriku. Od roku 1926 byl zároveň jeho odpovědným redaktorem. Po rozchodu s komunistickou stranou přešel do kulturní rubriky Českého slova.

Na druhé straně obce je hned za tratí zajímavá budova, vždycky jsem se na ní dívala jen z vlaku. Jde o vilu stavebníka Kabáta z let 1926 až 1928. Pražský stavitel Beno Kabát žil na Malé Straně, kde měla sídlo i jeho firma. V roce 1925 koupil se svou manželkou Annou polnosti za železniční tratí, které spojili do velkého pozemku pro stavbu své vysněné vily. V ní pak majitelé žili zhruba od května do října. Po smrti otce v roce 1943 vilu i s pozemky zdědila dcera Zita, známá herečka především meziválečné éry. Zita Kabátová o pár let později areál prodala manželům Blaženě a Josefu Zalabákovým. Pak přešlo vlastnické právo na vilu i zahradu na stát, který ho dal do správy Místnímu národnímu výboru Dobříň. Obec zchátralou vilu prodala v 90. letech soukromé firmě.

Po obhlédnutí vily jsme se vrátili na cyklostezku podél řeky a pokračovali do Roudnice. Cestou nás ještě zaujalo pyramidovité silo Vitana. Objekt je součástí výrobního areálu těsně za hranicí Roudnice. Podoba vychází z tradic zemědělckých staveb tohoto typu a zároveň uplatňuje estetiku druhé poloviny 20. století, je památkově chráněný a sloh, ve kterém je postaven, se jmenuje strukturalismus (nic jiného jsem na internetech nenašla).

V dálce už je vidět Roudnice, nějak musíme konstatovat, že trasa není tak krátká, jak jsme si původně mysleli.

U řeky foukal docela silný protivítr, taky hlad a únava už vykonaly své, takže jsme se v Roudnici rozhodli nejprve vyhledat hospodu. Prošli jsme kolem nádraží a vystoupali na Husovo náměstí průchodem kolem kamenné věže Hláska. 

Tato věž je jediným dochovaným pozůstatkem původního městského opevnění. Byla vystavěna na vyvýšeném místě při přestavbě původní dřevěné hradby na zděnou hradbu s městskými branami po roce 1378. V rámci opevnění sloužila jako pozorovací a ohlašovací věž. Roku 1665 byla při velkém požáru města téměř zničena. V 18. století byla věž rekonstruována a sloužila jako vodárna. Bylo už zavřeno, ale zřejmě se jinak dá jít nahoru na vyhlídku.

Na Husově náměstí jsme nakonec zakotvili v cukrárně Dortletka a nelitovali, fakt moc pěkné místo a dovnitř můžou i psi :-)

Po občerstvení jsme prošli už jenom přes Karlovo náměstí na most a na nádraží na vlak. V Roudnici jsem teda měla trochu smělejší plány, ale nakonec jsem se rozhodla, že věnuju městu některý víkend celý den a v klidu si ho projdu.

zámek

kousek Karlova náměstí

Ono už přeci jenom bylo skoro 5 hodin, nejvyšší čas k návratu..