skoro jarní Roudnice

Minulý týden jsme šli z Hněvic do Roudnice, ale samotné město jsme skoro vůbec nestihli, nějak se nám výlet protáhl a už nezbýval čas ani síly. Využila jsem proto volné neděle a do Roudnice se vypravila znova. Vyjížděla jsem dopoledne ze zasněženého Ústí za vytrvalého chumelení a trochu se obávala, jestli v té Roudnici nebudou všechny keše totálně zapadané.

Když jsem ale dorazila na místo, nebylo po sněhu ani památky, postupně se dokonce vyčasilo a odpoledne nastalo totální jaro. Akorát teda bahno, to bylo úplně všude..

Něco z historie: známky prvního osídlení v místech dnešní Roudnice nad Labem potvrzují archeologové již v prehistorických dobách. Na počátku 10. století již existovala osada Rúdnice či Rudenice a strážní přemyslovské hradiště při brodu přes řeku Labe na významné obchodní cestě vedoucí z Horní Lužice do Prahy. První písemné zprávy o Roudnici nad Labem pocházejí z let 1167 a 1176, městská práva získalo již ve 12. století. Na konci dvanáctého století zde byl vystavěn kamenný románský hrad, který byl druhou kamennou světskou stavbou v Čechách.Ve 13. a 14. století výstavba pokračovala, biskup Jan IV. z Dražic vybudoval v roce 1333 třetí nejstarší kamenný most v Čechách a první přes Labe. S největší pravděpodobností zde byl na kněze vysvěcen také Mistr Jan Hus, na hradě pobýval i císař Karel IV. Koncem 14. století bylo vystavěno Nové Město roudnické (dnes nám. Jana z Dražic a Husovo nám.) a spolu se starým městem obehnáno hradbami. V 15. století město několikrát dobyli a vyplenili husité. Po husitských válkách město i hrad několikrát mění majitele (1431Jan Smiřický, 1453 Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, od roku 1467 byla Roudnice královské město). V roce  1577 je získal Vilém z Rožmberka, který započal s přestavbou a rozšířením roudnického hradu a zároveň zde měl své alchymistické dílny. O rozkvět města se přičinil i Jakub Krčín, který zde za jeho vlády působil. Po Vilémově smrti získala celý jeho majetek jeho poslední manželka Polyxena z Pernštejna, která se v roce 1603 provdala za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz. Ten pokračoval v rozšiřování a zvelebování roudnického panství. Za třicetileté války bylo město dvakrát vypáleno a pobořeno švédskými vojsky. V 19. století se Roudnice stala průmyslovým a hospodářským centrem Podřipska, k čemuž přispělo několik velkých strojírenských továren a železnice. V roce 1910 byl na místě původního zbořeného gotického mostu postaven nový železný most přes řeku Labe.

Z nádraží jsem podél řeky došla ke kostelu Narození Panny Marie. Kostel byl založen spolu s klášterem augustiniánů biskupem Janem IV. z Dražic. Základní kámen byl položen roku 1333 a stavba trvala přes 20 let. Klášterní kostel Narození Panny Marie je typickou stavbou české gotiky 1. poloviny 14. století. Má podobu basilikálního trojlodí s bohatě vystavěným kněžištěm. Klášter několikráte podlehl požáru, ale zásadní rekonstrukce se dočkal až v roce 1725, kdy byl přestavěn nejvýznamnějším severočeským architektem té doby, Octavianem Broggiem. Jeho zásahem byl dotčen především kostel a to ve stylu tzv. barokní gotiky. V rámci této přestavby musela být zbořena severní část ambitu.

Název původní osady Rúdnice či Rudenice byl prý odvozen od pramenu rudné - červené vody, který zde vyvěrá dodnes, jen již není pitný. Pramení vlastně pod kostelem a pramen je ve zdi u kostela, voda obsahuje vysoké množství železa.

Za kostelem bývalo židovské město, moc z něho nezůstalo. 

Původní židovská osada se v Roudnici od středověku nacházela jihovýchodně od dnešního zámku, v místech dnešního kapucínského kláštera. Ghetto, sestávající ze synagogy, hřbitova a pravděpodobně 16 domků, bylo zrušeno počátkem 17. století a přesunuto do severozápadní části města, západně od proboštského kostela.

Přímo v bývalém židovském městě, cestou ke hřbitvu, se nachází nenápadný dům, na který mě upozornila místní keška. Jedná se o dům v Havlíčkově ulici č.p. 206 a má opravdu děsivou historii. Za první republiky tu žila vdova Štěpánková se svým 25 letým nezaměstnnaým synem Svatoslavem. Ten zřejmě nebyl duševně v pořádku, ale shodou náhod a díky ochraně matku se mu ve 30. letech podařilo zavraždit minimálně pět místních žen než byl dopaden. Dvě jeho oběti byly zakopány na zahradě a existovalo podezření, že před lety zabil i další oběti (místní dítě a mladou ženu na Slovensku). Vrah byl odsouzen k trestu smrti a popraven v roce 1938.

O kousek výš se už nachází Starý židovský hřbitov. První židovský hřbitov snad býval na místě zahrady bývalého kapucínského kláštera, jihovýchodně od zámku. Nevíme, kdy byl založen; k jeho likvidaci došlo po r. 1613. Několik náhrobků bylo přeneseno na druhý (tenhle) hřbitov. Založen byl v roce 1613 a užíván do konce 19. století. Na ploše 4473 m2 se dochovalo téměř 1700 náhrobních kamenů, nejstarší z roku 1611 (přenesený) a nejmladší z r. 1896. Tento hřbitov představuje nesmírně cennou lokalitu s mnoha náhrobky barokního, ale také ještě renesančního charakteru.

O kus dál na kraji města za křesťanským hřbitovem se nacházel ještě Nový židovský hřbitov. Založen byl zřejmě v r. 1890. Po II. světové válce byl zdevastován, hřbitovní zeď byla téměř rozebrána a většina náhrobních kamenů zmizela. Obřadní síň v maurském slohu s kopulí a českými a hebrejskými texty na stěnách interiéru vyhořela. V areálu o velikosti 4.679 m2 se dochovalo necelých deset náhrobků z let 1899 - 1943.

Když už jsem byla v těchdle místech, vydala jsem se kousek přes pole ke kapličce s pěkným výhledem. Co by mělo být na výhledu jsem se mohla dočíst na informačních cedulích, vidět bylo minimum...

Sovice, za ní někde schovaný Vlhošť

Do města jsem se vrátila oklikou k zajímavému místu, kde vedle sebe lehce kontrastuje stará kaplička sv. Václava a novější objekt lehkého opevnění typ A-160 číslo ŘOP 16 z roku 1937. Ten Klub přátel čs. opevnění  krásně opravil a zrekonstruoval do podoby z roku 1938. Příležitostně, například o státních svátcích, je přístupný pro veřejnost.

Zpátky směrem k centru jsem procházela kolem pěkné kaple sv. Viléma (patrona všech odsouzených). Tu nechal v letech 1726-1728 postavit majitel roudnického panství Filip Hyacint z Lobkowicz a jeho druhá žena Anna Maria Vilemína, kněžna z Althanu, na místě někdejšího popraviště zvaného „Na stínadlech“.  Stavbou byl pověřen opět Octavio Broggio, který v té době vedl rekonstrukci kostela Narození Panny Marie v augustiniánském klášteře.

Do centra jsem ale nedošla, odbočila jsem směrem ke Kratochvílově rozhledně. Kousek pod ní jsem ještě míjela zajímavou vilu se starou zahradou, dům a zahrada k sobě viditelně nějak nepasovaly... Na internetech jsem se dočetla, že jde o rodinný dům od architekta Ladislava Vašáka, který vznikl mezi lety 1973 až 1977, ilustruje meziválečné tradice funkcionalismu a svým výrazem připomíná tvary takzvaného nového brutalismu.. 

Ovšem zahrada s kašnou, schodišti, figurální plastikou ženy a oplocením s branou vznikla už v období mezi dvěma světovými válkami.

Nad vilou už cesta odbočila k lehce vyvýšenému místu s rozhlednou.

Kratochvílova rozhledna byla postavena u příležitosti 60. výročí založení „Roudnické záložny podřipské“. Projekt rozhledny byl zadán Vysoké škole technické v Praze a podle návrhu Ing. Otakara Štěpánka stavbu realizovala v roce 1934 roudnická stavitelská firma Hádl a Hájek. Jedná se o čistě funkcionalistickou stavbu, jejíž výhledová plocha je nesena šesti štíhlými sloupy. Středem stavby prochází sloup, který na svém horním konci nese kulatou plochou střechu. Podél tohoto středového sloupu se stáčí vřetenové schodiště. Na obvodu horní hrany plného zábradlí výhledové plochy byly připevněny měděné desky se schematicky vyrytým panoramatem okolní krajiny.  

Kratochvílova rozhledna je společně s rozhlednou na litoměřické Mostné hoře nejníže položenou rozhlednou u nás (230 m. n. m.), ovšem jako stavba je krásná, fakt příjemné místo.

V dolní části rozhledny je umístěna reliéfní deska s vyobrazením předního českého obrozence a průkopníka moderního hospodářství druhé poloviny 19. století, mimo jiné také zakladatele "Roudnické záložny podřipské“, Václava Kratochvíla.

Nakonec jsem si protáhla procházku až na vrch Hostěraz a po červené značce se vrátila zase do centra.

Cestou jsem míjela pěkně opravený špýchar. Byl vystavěn stavitelskou hutí Antonia Porty po dokončení zámku v barokním slohu v poslední čtvrtině 17. století. Před budovou je umístěn sloup z roku 1721 se sochou sv. Jana Nepomuckého (patrona uchování zpovědního tajemství a šťastného návratu).

Kousek dál už je známý roudnický zámek.

Raně barokní zámek v Roudnici nad Labem vznikl v letech 1652 – 1684 na místě původního románského hradu, který byl v pozdějších obdobích rozšiřován a upravován. Počátkem 2. pol. 16. století bylo za Jana Tarnovského z Tarnova postaveno italskými mistry východní křídlo, navazující na okrouhlou věž tvořící východní zakončení hradu. Další stavební úpravy následovaly po převzetí panství Vilémem z Rožmberka v roce 1575. Václav Eusebius z Lobkowicz se rozhodl v roce 1652 pro radikální přestavbu původního areálu. V zámku býval velmi hodnotný mobiliář; byla tu cenná lobkovická knihovna, lobkovický rodový archiv a proslulá roudnická sbírka obrazů.

Za druhé světové války sloužil zámek jako kasárna německé armádě, po ní armádě české. Až do r. 2009 zde sídlila vojenská konzervatoř.

Naproti vchodu do zámku mě zaujala plastika Šiška od Čestmíra Sušky :-)

Stojí před Galerií moderního umění- bývalou stavbou zámecké jízdárny z druhé poloviny 17. století, která je dílem stavitele roudnického zámku Antonia Porty. V letech 1960 – 1965 byl prostor přizpůsoben pro galerijní účely. Nový vstup je osazen kamenným portálem z původního Portova domu, který stával na náměstí. Portálu dominuje stavitelův znak, probodnuté srdce a tři květy.

Vzadu za zdí vykukoval klášter Kapucínů. Jde o druhý nejstarší kapucínský konvent v Čechách, který byl postaven v l. 1615–28 v místě původního roudnického ghetta. Kostel sloužil i jako lobkovická hrobka. Klášter byl zrušen roku 1950, kostel roku 1952. Objekt poté využívala armáda, dnes je prázdný a chátrající.

Nedalekému náměstí dominuje morový sloup, kašna a automobilová doprava.

Za řadou domů vykukuje věž Hláska (jediný dochovaný pozůstatek opevnění staré Roudnice), u které jsme byli minule.

Sloup se sochou svatého Vavřince (patrona vína) byl na roudnickém náměstí vztyčen v roce 1738 jako výraz díků za odvrácení morové epidemie.

zámek, vzadu most

Pod morovým sloupem je nová socha sv.Vojtěcha. Jde o dílo sochaře Stanislava Hanzíka odhalené v roce 1996. Socha je umístěna tak, jakoby světec mířil k bývalému brodu přes řeku Labe na své cestě do Pomořanska.

My s Jess jsme nezamířily k brodu, ale k nádraží a vlakem pěkně domů, do tepla. Nakonec jsme toho nachodily zase docela dost.