z Liběchova do Liběchova

Vzhledem k tomu, že stále ještě nemáme opravené auto, zvolili jsme pro dnešní výlet Liběchov, který je dobře přístupný vlakem.

Už podruhé za sebou jsem se přepravovala na trati z Ústí nad Labem západ do Lysé nad Labem a vždycky to byla naprostá pohoda; pěkný, poloprázdný vlak, klídek, prostě krásná klidná cesta.

Do Liběchova jsme dorazili až v 11 hodin a měli jsme v plánu klasickou a oblíbenou trasu kolem plastik Václava Levého do Tupadel a potom podél Liběchovky zpátky do Liběchova. 

Z Liběchova cesta nejdřív stoupá k pěkné prvorepublikové škole na kopečku, potom vede částečně podél polí až do borového lesa. Hned na začátku je kaplička vytesaná ve skále.

Kaple svaté Máří Magdalény je vytesaná do jediného kusu pískovce,ve vnitřní výzdobě ještě zůstaly zbytky původních barev. Jejím autorem je také Václav Levý. 

Všechny pískovcové sochy vokolí vytesal v období romantismu jediný člověk – Václav Levý (1820–1870), někdejší kuchař ze zámku v Liběchově, který se sochařině zpočátku věnoval ve volném čase a pro potěšení. Používal běžné domácí náčiní jako sekyra a malý krumpáček. Majitel liběchovského panství Antonín Veith se rozhodl talent geniálního samouka podporovat a poslal ho na studia nejprve do Prahy a do Mnichova, později Levý pracoval v Římě. Stal se jedním z nejvýznamnějších českých sochařů 19. století, jeho pozdější díla naleznete v kostele svatého Karla Boromejského i v chrámu svatého Víta v Praze. K jeho žákům patřil i Václav Myslbek.

Na místě nazvaném Harfenice vytesal Václav Levý reliéfy čtyř lidských hlav, jeskyni zdobenou reliéfy lidských hlav a ženu s harfou, po níž je celé sousoší pojmenováno. Harfenice ale bohužel utrpěla časem i nešetrným zacházením a dnes je sotva k rozpoznání.

Skoro hned naproti je další skalní reliéf- Sfinga

O dalších asi 300 metrů dál je asi neznámější plastika na téhle straně údolí- Had (na druhé straně jsou Čertovy hlavy a Klácelka, ale tam jsme dneska nešli). Reliéf devítimetrového hada, který se vyhřívá na skále, se taky nedochoval úplně v pořádku. Nad hadem lze při pozorném pohledu najít sekeru, která ho měla přeseknout.

Po modré značce jsme sešli do Tupadel a ještě si odskočili kousek po zelené k zámku Slavín. Podél cesty jsme viděly celé velké skupiny rozkvetlých sněženek. Byla docela kosa, tak jsem je až litovala...

Nad obcí Tupadly je vidět taková záhadná věž, která mě vždycky lákala k bližší prohlídce, ale nikdy jsem se přímo k ní nedostala. Dneska jsme si teda kousek zašli a nakoukli aspoň skrz vrata (doufám, že buddhisti tam nemají nějaké kamery).

Osmiboký centrální areál Slavína s halou národních hrdinů a s rozhlednou v maurském slohu byl navržen roku 1837 a částečně postaven v roce 1840 v místě původní tvrze Kostelec zničené během třicetileté války. Slavín byl součástí Liběchovského panství, které vlastnil podnikatel Antonín Veith. Veith původně plánoval výstavbu rozsáhlého stavebního komplexu se dvěma nebo čtyřmi věžemi, avšak kvůli nedostatku financí stačil postavit pouze část areálu s jednou věží. Celý objekt měl sloužit jako památník národních hrdinů jak ze slovanské mytologie, tak z historie a kultury. Veith po konzultacích s českými obrozenci vybral 24 významných osobností české minulosti. Mnichovský ateliér Ludwiga Schwanthalera stihl do Veithovy smrti vytvořit osm hliněných návrhů (Kněžna Libuše, Přemysl Oráč, Král Vladislav I., Král Přemysl Otakar II., Arnošt z Pardubic, královna Eliška Přemyslovna, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic…). Tyto sochy byly v letech 1848–1867 odlity do bronzu, celý koncept však nebyl nikdy realizován, protože Veith se zadlužil a zemřel. Dědicové v projektu nepokračovali. Osm soch bylo předáno Národnímu muzeu v Praze a jsou tam vystaveny ve vestibulu a na schodišti historické budovy.

Po smrti Antonína Veitha byla v roce 1873 věž v majetku jeho syna zpřístupněna jako rozhledna veřejnosti. Potom objekt zakoupil Benjamin šlechtic Szalatnay Nagy, po válce připadl areál Výzkumnému ústavu půd.

V roce 1989 byl objekt zprivatizován a jeho vlastníkem se stalo buddhistické sdružení Samadhi, které ho využívá jako meditační centrum.

Už cesta nahoru byla parádní

V Tupadlech jsme si ještě prohlédli krásně opravenou zvoničku a to bylo tak všechno. Plánovali jsme místní hospodu, ale máme na tohle nějakou smůlu- byla tam cedule, že dnes je celý objekt rezervován pro soukromou společnost. Tak jsme si nalili čaj z termosky, dali tatranku a šli dál... nojo, klasika.

V Liběchově jsme jenom vyfotili zámek a pokračovali na nádraží na vlak.

Původně vodní tvrz ze 14. století byla přestavěna renesančně. Barokní přestavbu vedl architekt František Maxmilian Kaňka. V letech 1967-1975 byl zpustlý zámek opraven pro Náprstkova muzea. Roku 2002 byl silně postižen povodní a v současné době je stále nepřístupný.

vzadu na kopci kaple sv. Ducha, ke které vede křížová cesta

Naproti nádraží nás ještě zaujala rozhlehlá ruina. Našla jsem informace o tom, že to býval známý hotel U nádraží, později přestal fungovat jako hotel, ale byla tu aspoň restaurace. Dneska je tu jenom ruina... škoda, hospoda by se nám tu hodila.

Kvůli absenci hospody jsme stihli dřívější vlak než jsme počítali, tak aspoň něco. Přeci jen jsme už byli docela zmrzlí a domů se těšili.