Děčín

V Děčíně jsme už docela dlouho nebyli, tak jsme se tam vypravili v sobotu a trochu se prošli po místních zajímavostech...

Vystoupili jsme na nádraží Děčín východ. Samotné nádraží, které je vidět z vlaku, vypadá celkem obyčejně, budova klasická, docela velká, rozhodně to není žádná budka v poli. Bude to asi tím, že Děčín hlavní nádraží je sice na druhé straně řeky v bývalých Podmoklech, ale tohle bylo vlastně nádraží dříve samostatného města Děčín, takže není důvod, aby bylo malé. Když jsme vylezli na ulici, překapila nás monumentální protější (nyní zjevně opuštěná) budova.

Doma jsem tedy zjistila, že komplex obou dopravních staveb tvořila původně dvě samostatná nádraží " horní " (dnes stanice Decín východ) a dolní;. Jejich budovy spojovala krytá chodba (stržena kolem roku 1978).   

Roku 1869 se město dočkalo prvního železnicního spojení tratí České severní dráhy (z Podmokel pres Děcín, Benešov n. Pl. a Jedlovou do Varnsdorfu) a společnost vystavěla skromnější objekt horního nádraží.
V roce 1874 byla otevřena trať Rakouské severozápadní dráhy, která postavila protější dolní nádraží s výstavnou výpravní budovou (jako reprezentační objekt mela údajně napodobit vídeňské nádraží císaře Františka Josefa I.). Je to mohutná pseudorenesancní stavba s rizality a vnějšími schodišti (1873, R. Frey E. Becke). Její chloubou byla hala s bohatou štukovou výzdobou (alegorie řek Labe a Dunaje), která byla od konce padesátých let využívána jako tělocvična. Dodnes ukrývá dolní nádraží také reprezentacní, tzv. Modrý salónek vyzdobený znaky těch měst, s nimiž spojovala železnice Děcín.

Když se jednotně zorganizovala československá železnicní doprava, začala se pravobřežní dráha více orientovat na nákladní přepravu (návaznost na překladište v Loubí). Cestovní ruch, který zde kdysi panoval, se z honosného dolního nádraží postupne vytratil.  Po roce 1945 postupně ustala mezinárodní osobní doprava na této trati, což vedlo ke ztrátě funkce vetšiny budovy. Záměr umístit zde železnicní oddělení Národního technického musea byl zamítnut, budova nadále chátrá.

bývalé dolní nádraží

Městem jsme kolem nákupního centra, stadionu a plaveckého areálu došli k oblíbenému starému mostu. Je chudák schovaný pod novým systémem nadjezdů...

Most, zvaný Staroměstský, je významnou renesancní památkou s barokním sousoším. Délka mostu je 84 m a tvoří ho čtyri mostní oblouky sklenuté do mohutných pilířů s vystupujícími ledolamy. Dochovány jsou také povodňové značky. Pro dopravní spojení Decínska mělo od středoveku až do 19. století zásadní význam přemostení řeky Ploučnice. Přecházela ji jednak cesta do Litoměřic a Prahy, jednak cesta přes labský brod (resp. prívoz), která pokračovala údolím Jílovského potoka k přechodum přes Krušné hory do německých území. První most vystavěný z kamene v polovine 16. století strhla povodeň (1560). Roku 1574 byl dokončen nový kamenný most (V. Preussler).

V roce 1714 zkrášlilo most sousoší českých zemských patronů sv. Václava, sv. Víta a sv. Jana Nepomuckého od M. J. Brokofa.

Prošli jsme podél řeky parkem, tam se objevily první výhledy na zámek a přes řeku na Pastýřskou stěnu.

Pod zámkem se ve skále nachází pěkný tunel vybudovaný v letech 1808-1810 pod západní částí zámecké skály.

Hned za ním spojuje park s cestou podél vody řetězový most. Je unikátní tím, že se jedná o jedinou na původním místě zachovanou konstrukci řetězového mostu na území ČR. Postaven byl v letech 1829-1831 v rámci úprav zámeckého parku, měří téměř 30 metrů a překračuje boční rameno Ploučnice, které slouží jako výpusť Zámeckého rybníka.

Pod skálou, ve které vede tunel, je zajímavý historický vodočet- do zámecké skály jsou vytesány údaje o největších povodních od 17. století, včetně té poslední v roce 2002. Je zároveň i cennou hydrometrickou památkou a ve střední Evropě nemá srovnatelnou podobu.

Od skály jsme se serpentýnama dostali až nahoru k zámku.

Z původně středověkého hradu ho na renesanční zámek v 16. století přestavěl rod z Bunau. Po třicetileté válce odmítl Rudolf z Bunau přestoupit ke katolické víře, odešel do Saska, a zámek prodal v roce 1628 Kryštofovi Šimonovi z Thunu. Thunové ho přestavěli na barokní zámek, obklopený zahradami, a v osmnáctém století do klasicistní, dnešní podoby. V majetku rodiny Thunů byl až do roku 1932, kdy ho prodali z finančních důvodů československému státu a přesídlili do Jílového.

Státem zde byla zřízena kasárna, která v areálu zámku přetrvala až do roku 1991. V současnosti prochází celý areál náročnou rekonstrukcí. 

K zámku vede barokní přístupová cesta z bývalého podzámčí zvaná Dlouhá jízda – ve skále vytesaná silnice ohraničená z obou stran vysokými zdmi členěnými slepými arkádami. Dlouhá jízda byla vybudována na východní straně ostrožiny jako nová impozantní komunikace (1672) při barokní přestavbě zámeckého areálu. 

Nad zdí je slavná Růžová zahrada, v zimě nepřístupná...

Sešli jsme dolů, kolem Zámeckého rybníku prošli zase přes starý most a dobře se najedli v restauraci Kocanda. Cestou jsem ještě vyfotila zámek z "velkého" mostu.

Cestou na nádraží jsem naprosti panelákům vyfotila krásnou roubené domky, vypadaly úplně jak z jiného světa.

Počasí nebylo nic moc, mělo začít sněžit (ale pořád nic), ale byli jsme rádi, že jsme se pěkně prošli a využili den.