neděle 19. září 2021

Štúrovo, Ostřihom a Vysegrad

Z Trnavy jsme pokračovali k maďarským hranicím a před jejich překročením jsme se zastavili ve Štúrovu. To se původně jmenovalo Parkan a teprve v roce 1948 se na počest Ľudovíta Štúra přejmenovala na Štúrovo . Na rozdíl od Ostřihomi se tu nic moc zajímavého nenachází, asi nejznámější jsou zdejší termální lázně, které jsme si pak odpoledne taky vyzkoušeli :-) 


mohutný Dunaj a bazilika na protějším břehu

Ve Štúrovu jsou na turisty připraveni, takový langoš burger nám dal dost námětů k přemýšlení. Ostatně i řecký langoš uvnitř se salátem nebo čím, popřípadě langoš posypaný cibulí (?)... no, fantazii se meze nekladou. Možná by šla z langoše vyrobit i maková buchta nebo španělský ptáček...(?)


Prošli jsme se kousek podél Dunaje a slovensko- maďarskou hranici překonali na mostě Marie Valérie, maďarsky Mária Valéria híd. Tento most byl postavený v roce 1895 a pojmenovali ho podle nejmladší dcery Františka Josefa I. Marii Valerii Habsbursko- Lotrinské. Za druhé světové války most vyhodila do povětří německá armáda. Znovu opraven a otevřen byl až v roce 2001.




Na druhé straně řeky v Ostřihomi to už bylo něco úplně jiného. I samotné centrum města je plné pěkných starých budov a všemu samozřejmě dominuje bazilika na kopci.



nahoru k bazilice jsme stoupali Kočičí uličkou

Kníže Gejza nechal v Ostřihomi postavit první panovnický hrad po příchodu kočovných Maďarů do Panonie. Jeho syn byl v první uherské katedrále v roce 1000 korunován na krále Štěpána I.(takže Maďaři tím přijali křesťanství). Ostřihom pak byla od 10. do 13. století hlavním městem Uherského království, později bylo hlavní město přesunuto do Visegrádu a pak do Budína. V období turecké poroby se město stalo osmanskou državou, z čehož se Ostřihom začala vzpamatovávat až v 18. století, teprve v 19. století se ale znovu stala křesťanským centrem. Za socialismu byla bazilika udržována v dobrém stavu údajně kvůli manželce Chruščova, které se líbila. Dodnes je zde rezidence arcibiskupa a primase uherského.


Na místě první uherské katedrály stojí dnes bazilika Panny Marie a sv. Adalberta. Je největším kostelem Maďarska a patří i mezi největší kostely Evropy. Původní bazilika byla zničena během tureckých válek v roce 1543, výstavbu nové katedrály zahájil až Alexander Rudnay v roce 1822. Architektem impozantní budovy byl Pál Kühnel a János Packhv roce 1838 práce převzal architekt József Hild. Stavba byla dokončena v roce 1869.




na podlaze baziliky se dají najít pěkní amoniti

Kolem baziliky je řada vyhlídkových míst s posezením v parku... a v Maďarsku propagují plzeňské pivo (!)
 


Z Ostřihomi jsme se vydali směr Vysegrád a spali jsme přímo u impozantního Dunaje. Je tu pěkně široký a plují po něm obrovské remorkéry.


Další cíl následující den byl jenom kousek cesty podél řeky. Ve Visegrádu jsou tři hlavní historické památky- královský palác, Šalomounova věž a citadela na kopci nad nimi.
Královský palác byl založen roku 1323 králem Karlem Robertem a rozšířen za následujících vládců, hlavně za Matyáše Korvína. Podle legendy tu Matyáše otrávila jeho manželka Beatrice, která chtěla vládnout sama. Ve zdejším vinném sklepě podepsali roku 1335 uherský, český a polský král Visegrádskou smlouvu. Schůzka byla svolána kvůli projednání sílícího habsburského nebezpečí, neměla sice žádný konkrétní výsledek, ale stala se důvodem, proč se tu v roce 1991 předsedové vlád Československa, Maďarska a Polska dohodli o společné strategii obchodu a vstupu do EU. Smlouva byla podepsána ve stejném sklepení jako ta v roce 1335.



My jsme byli u paláce docela brzo ráno, byl ještě zavřený, tak jsem se rozhodli raději vystoupat podél křížové cesty nahoru k citadele, kde se podle průvodce nabízejí ty nejkrásnější výhledy na Dunaj a okolí.



Citadela sloužila jako depozitář uherských korunovačních klenotů až do doby, než je v 15. století ukradla proradná dvorní dáma. Po poslední rozsáhlé přestavbě, jež proběhla o něco později, hrad obsadili Turci, po nich Habsburkové a potom začal chátrat. Rekonstrukce pak začala až v 19. století. Výhledy odtud jsou opravdu parádní.






V jedné z místností byla z voskových figurín vytvořena už zmiňovaná hostina z roku 1335- uprostřed sedí maďarský král, vpravo polský a vlevo Jan Lucemburský.



no a před Janem Lucemburským krmí psa malý Karel IV. :-)

Z citadely jsme sestupovali zpátky k autu kolem Šalomounovy věže, ve které je Matyášovo muzeum. Podle průvodce se dá jít nahoru na vyhlídku, ale věž vypadala naprosto zavřená a opuštěná. 



Z Vysegrádu jsme se kousek vrátili na Ostřihom a pokračovali dál na jihozápad. Na druhou stranu podél řeky bychom totiž za chvilku dojeli do Budapešti a to radši necháme na jindy...

Žádné komentáře:

Okomentovat