Vysoké Tatry I.

Předminulý týden jsme se poměrně narychlo s kamarádkou Janou rozhodly vyrazit na pár dní do Vysokých Tater.

Vzhledem k tomu, že už mě Tatry dávno lákaly (naposledy jsem tam byla někdy v dětství) a zároveň jsem se bála jisté přelidněnosti a takových těch doprovodných negativních jevů, byla jsem docela zvědavá.

K cestě tam jsme nakonec využili vlak Českých drah zvaný EuroNight. Asi jsem se nedostatečně teoreticky připravila, protože to teda bylo první překvapení :-) Jako děti jsme sice na tábory do Nízkých Tater taky jezdili lůžkovým vlakem, ale to bylo něco úplně jiného. Teď jsem totiž zjistila, že tenhle vlak byl opravdu připraven rovnou na to, že člověk nastoupí a zalehne. Není tam žádný prostor pro nějaké sezení, jenom lůžka. Když jsme si chtěli chvíli popovídat, museli jsme stát u dveří. Navíc paní, která měla na starosti náš vagón, byla taková dost přísná, už nás uložila a my se tam ještě motáme! (takhle nějak si představuju děžurné v ruských dopravních prostředcích :-)

Jinak ale cesta ubíhá dobře, spát se docela dá, ale třeba pít pivo těsně před spaním prostě není dobrý nápad.

Něco po šesté ranní jsme byli v Popradu a to bylo taky dost vtipné- plné nástupiště různě se motajících napůl spících lidí, kterým právě dali do ruky jejich zavazadla a vystrčili je z vlaku :-))

Z Popradu jsme trochu složitě dojeli do místa ubytování v hotelu Hutník v Tatranských Matliarech. Hotel se skládá se dvou částí, zrekonstruované (a dražší) jedničky a nezrekonstruované dvojky, ve které jsme bydleli my. Hotel byl postaven někdy začátkem 80. let a od té doby se tam zjevně nic nezměnilo. Vybavení pokojů je tedy dost omšelé, ale nijak neuráží a přiměřené pohodlí pro turistu, který se chce akorát pohodlně osprchovat a vyspat, tak nějak poskytuje. Měli jsme polopenzi a ta byla výborná, bohaté snídaně i dobré večeře. A je fakt, že když člověk přijde z túry, není nic lepšího než se jen osprchovat, převléknout a sejít na večeři...

Hutník dvojka, měli jsme balkón s vyhlídkou na Královu hoľu

zbytky památníku Matěje Loischa nedaleko Loischova pramene, bohužel je poničený, desky jsou ukradené..

Tatranské Matliare se nacházejí jen 1,5 km od Tatranské Lomnice. Původně, ve 14. století zde byl hospodářský dvůr, který obhospodařovali němečtí kolonisté z tyrolské obce Matrei, i po zániku dvora se místa nazývala Matreier Laren (horské pastviny Matreianů). Z tohoto názvu se vyvinulo pojmenování Matlaren a z toho poslovenštěné Matliare. V polovině 19. století začíná novodobá rekreační historie, kdy Matěj Loisch založil loveckou chatu, kterou pak zpřístupnil veřejnosti a vedle postavil ještě hotel. Od první světové války tu vznikla vojenská léčebna tuberkulózy, po druhé světové válce tu byla vojenská ozdravovna.

Není moc známé, že tu docela dlouho pobýval Franz Kafka. My jsme si toho všimli, protože je tu jeho památník- Kafka se sem přijel léčit s tuberkulózou v prosinci roku 1920. Jeho první dojem z ubytování byl takový, že chtěl hned druhý den hledat jiné :-) Postupně si ale zvykne a pobyt několikrát prodlouží až do srpna 1921. Z Matliarov se dochovala bohatá korespondence, krátce po návratu z Tater začal psát román Zámek. Památník je z roku 2001 a nestojí úplně na místě, kde stála vila Tatra, kde byl Kafka ubytován, ale stojí v místech bývalé vojenské zotavovny.

Vzhledem k tomu, že bylo brzo ráno, dali jsme si věci do hotelu na recepci a vyrazili na první výlet. Z hotelu jsme se vrátili k silnici a došli do Kežmarských Žlabů, odkud jsme začali mírně stoupat po modré značce, po žluté jsme pak Dolinou siedmych prameňov došli k chatě Plesnivec.

sedm pramenov

Chata Plesnivec je jediným obyvatelným objektem v Belianských Tatrách, vznikla přístavbou k soukromé chatě v r. 1938, v době uzavření Belianských Tater veřejnosti tu byla výzkumná základna TANAPu, od roku 1997 slouží opět veřejnosti. Musím konstatovat, že svojí atmosférou, nepřecpaností a tím, že je trochu stranou, se mi líbila asi nejvíc ze všech chat, které jsme navštívily.

Od chaty jsme pokračovali po zelené značce dolinou Predné Meďodoly až k Velkému Bielemu plesu. Začaly se objevovat první horské scenérie, ale vrcholy byly většinou v mracích...

Belianské Tatry

Dolina Bielych plies není typickým ledovcovým údolím jako většina tatranských dolin, ale jedná se o ledovcový kar, tedy závěr údolí, který byl ve čtvrtohorách vyživovací zónou ledovce a místo, odkud ledovec stékal do údolí. Jedná se tedy o otevřený skalní amfiteátr ukrývající řadu mělkých jezírek, největší z nich je napájeno Bílým potokem.
U Veľkeho Bieleho plesa stála do roku 1974 Kežmarská chata. 

pozůstatky vyhořelé chaty

Od plesa jsme se vydali zpátky Dolinou Kežmarské Biele vody

pohled na Belianské vápencové kopce- Košiare, Bujačí vrch

pohled směrem k Zelenému plesu, vlevo Lomnický štít

Po ubytování v hotelu jsme se vydali ještě na nákup do Tatranské Lomnice, cesta vedla kolem staré stanice lanovky z 30. let 20. století, ve které jsou vidět i očesané kabiny lanovky. Tenhle starý první úsek lanovky byl odstaven v roce 1999, teď je z ní bohužel ruina, uvažuje se o jakémsi muzeu, tak uvidíme.

Večer se na mě teda projevil nedostatek spánku, túra a ještě vycházka do Lomnice a odpadla jsem asi v 8 hodin :-)

Další den jsme se vydali na druhý výlet- ranním autobusem jsme dojeli dozadu na východ do Javoriny. Je to jedno z východisek do Belianských Tater, kousek od polské hranice. V Javorině je krásný dřevěný kostel sv. Anny.

Javorovou dolinou jsme stoupali podél potoka k Žabiemu javorovému plesu.

Javorový štít

první kamzík byl samotář

Žabie Javorové pleso od Sedielka

Sedielko zní tak jakože nic, ale ve skutečnosti to bylo místo, kde jsme byli snad nejvýš- 2376 m.n.m.

Ze Sedielka jsme sestoupili k Téryho chatě  a dál pokračovali až na Hrebienok.

Modré pleso už na druhé straně sedla Sedielka

Lomnický štít

pohled zpět do Sedielka, z téhle strany tam byl úsek s řetězy, ne moc těžký

Téryho chata má krásnou polohu mezi Spišskými plesy. Těch je pět- Vyšné, Velké, Prostredné, Nižné a Malé. Bylo tam dost lidí, ale ještě to nebylo tak hrozné, nějak se rozprostřeli kolem chaty a ples...

Sestup Malou Studenou dolinou byl docela dlouhý a hlavně koncentrace turistů se hodně zvýšila. Byl trochu problém je pořád různě obcházet, ale co se dalo dělat. Kousek od rozcestí s červenou značkou už dole leží další chata- Zamkovského. Tam ovšem bylo tak narváno, že jsme radši pokračovali dál.

Kus od chaty po červené značce je Obrovský vodopád, což je pátý nejvyšší vodopád ve Vysokých Tatrách (20 m)

Původně jsme zvažovali variantu jít od Rainerovy chaty po modré značce do Lomnice a pěšky až k Hutníku, ale doba pokročila a už bychom nestihli večeři. Na Hrebienku jsme teda nasedli na zubačku, sjeli do Smokovce a dál pokračovali vlakem do Lomnice.

Třetí den byl odpočinkový. Vláčkem jsme dojeli do stanice Popradské pleso a po modré vystoupali k symbolickému cintorínu a Popradskému plesu.

Mengusovská dolina a vpravo Rysy

Ostrva

Symbolický cintorín pod stěnou Ostrvy je místem, kde jsou na památku obětem Vysokých Tater umístěny pamětní desky se jmény lidí, kteří zahynuli ve Vysokých Tatrách, ale kde není nikdo pohřben.

tahle "vrtule" je památník letcům ze zříceného letadla během 2. světové války

Kousek dál už je Popradské pleso. To mě dokonce příjemně překvapilo- čekala jsem davy a ty tam rozhodně nebyly.

Popradské pleso se dříve nazývalo Rybí pleso, protože bylo jedním z mála, kde se vyskytovaly ryby.

Asi po třech kilometrech už se ukázaly první výhledy na Štrbské pleso- nejdřív skokanské můstky a lyžařský areál pod Soliskem

pak jsme minuli spoustu stánků, kavárniček, hotelů a dostali se k samotnému plesu. Tady jsem teda v posledních deseti letech dvakrát byla a skoro mi přišlo, že se to tu lehce uklidnilo. Minule tu objížděly brigádnice na kolech, aby lidi odháněly od vody, což se dnes nekonalo. I ty nápady s vybíráním vstupného do hor nějak přešly.. takže snad dobrý :-)

Po prohlídce plesa a okolí jsme popojeli vláčkem do Starého Smokovce. Kromě nákupu jsme stihli obhlédnout Grandhotel- tato secesní stavby byla otevřena v roce 1904, v roce 1935 byla k hotelu ještě přistavěná restaurace. Grandhotely v Tatrách (3- ještě v  Lomnici a na Štrbském plese) vyrostly začátkem 20. století a na tehdejší doby patřily mezi nejluxusnější v Evropě. Jejich výstavby se ujala společnost Wagons Lits Cook se sídlem v Bruselu, hlavním projektanten byl uznávaný architekt Guido Hoepfner. Při výstavbě toho ve Starém Smokovci byla poprvé v Evropě použita železobetonová konstrukce.

Švajčiarsky dom, ve kterém je Sherpa caffe a Sherpa múzeum

Nad Grandhotelem stojí kostel Neposkvrněného početí panny Marie postavený v roce 1888 spišským arcibiskupem Jurajem Császkou pro arcikněžnu Klotildu.

Jan Pavel II. byl všude

Poslední zastávka byla u pramene smokovecké kyselky. Jeho okolí je hezky upravené a voda se i celkem dá pít. Osada ve Starém Smokovci byla vlastně založena jako klimaticko- vodoléčebné lázně v roce 1793.