Vysoké Tatry II.

Naše další túra vedla ze Ždiaru do Monkové doliny, výstupem do Širokého sedla, přes Kopské sedlo k Bielemu plesu, odtud k Zelenému plesu a dolů po žluté a modré do Matliarů.

Měla jsem trochu obavy z toho, že byla zrovna sobota, ale vydedukovali jsme, že Belianské Tatry by nemusely být tak přeplněné... no, asi nebyly, i když tam byly velké skupiny Poláků. Ovšem očekávat, že v sobotu budeme někde ve Vysokých Tatrách sami asi nejde.

Autobus do Ždiaru jel na čas a po výstupu jsme odbočili na druhou stranu než ostatní a šli si ještě prohlédnout vesnici.

Ždiar tvoří rezervaci lidové architektury, obec je prý bohatá na malované dřevěnice a goralské tradice. Roubenky jsme nějaké viděli, ale spíš to byly novodobé roubenky uzpůsobené pro pobyt turistů než nějaké opravdu autentické a staré, na goralské tradice jsme tu asi byli v nevhodnou dobu :-)

u ústí doliny je krásný starý a totálně zchátralý hotel

Monkova dolina představuje jediný legální přechod skrz hřeben Belianských Tater, cesta vede podél Rígeľského potoka a po obou stranách jsou krásné vápencové skály. Bohužel vápenec při troše vlhkosti dost klouže, takže cesta se místy mění v klouzačku, což přináší řadu humorných situací..

poslední fáze výstupu vede po loukách, tam už je to dobré

Po poměrně náročném stoupání jsme se vydrápali do Širokého sedla, které má geologicky velice pestré podloží (dolomit, vápence, jílovité břidlice s pískovci), otevírají se odtud nádherné rozhledy na velkou část Vysokých Tater.

Cesta pokračuje do Vyšného Kopského sedla a pak dolů do Kopského sedla.

Široké sedlo už lehce zvrchu

Kopské sedlo tvoří geomorfologickou hranici mezi vápencovými Belianskými Tatrami a žulovými Vysokými Tatrami.

pohled na Velké Biele pleso

Od Bieleho plesa, které už jsme znali, jsme se ale narozdíl od minula vydali k Zelenému plesu. Je to sice další krásné místo, ale tady jsme poprvé poznali, jak vypadá sobota ve Vysokých Tatrách. Tak narvanou chatu už jsem dlouho neviděla, fronty všude, lidi všude. My teda měli docela štěstí, protože se nám podařilo urvat nápoje skoro bez fronty a pak se umístit dovnitř chaty, kde bylo prázdno. Tak aspoň tak :-)

Jastrabia veža nad plesem

Chata u Zeleného plesa se dřív jmenovala Brnčalova neboli Brnčalka

O zelené barvě plesa vzniklo dost teorií a pověstí. Ve většina z nich se vyskytuje smaragd nebo jiný drahokam (spadl z Jastrebie veže, mladík, který se do jezera zřítil kvůli drahokamům). Ve skutečnosti zřejmě zelenou barvu způsobily prameny, které vyvěrají ze dna plesa.

dolina Predné Medodoly

na Kovalčíkovej Polane taky stávala chata

Naše poslední nedělní túra vedla z Hrebienku k Velickému plesu a nahoru na Polský hrebeň. Potom do sedla Prielom, ke Zbojnické chatě a zpět na Hrebienok

Počasí mělo být nejlepší, ale nějak to nevyšlo. Už cestou k Velickému plesu jsme lehce zmokli a potom se to v horách tak honilo, že člověk nevěděl, jestli v další chvíli zmokne anebo se bude kochat sluncem nasvícenýma horama...

blížíme se k Velickéu plesu s hotelem Sliezský dom

Sliezský dom je dost ošklivá stavba, ale cesta dál patří k nejkrásnějším úsekům, co jsme šli. Všude kosodřevina, vodopád, pleso a krásné pohledy na všechny strany.

Velické pleso s Velickým vodopádem

Nad vodopádem jsme potkali další kamzíky, tentokrát stádečko. Vyfotila jsem teda jenom
dva jedince, ale bylo jich víc

Dlhé pleso

cesta na Polský hreben před námi

Na Polském hrebeni jsme zrovna zvažovali, jestli se ještě vydat na Východnou Vysokou nebo ne. Bylo tam docela dost lidí a míjet se pořád s někým na řetězech nebo riskovat, že někdo průchod ucpe, se nám nechtělo. Najednou zahřmělo, černá stěna, která se nenápadně střádala od Gerlachovského štítu, se posunula k nám a začaly padat kroupy. V tu chvíli bylo vymalováno a kdybychom sami nebyli zaneprázdnění balením věcí a úprkem dolů, bylo by jistě zábavné sledovat, jak se všichni ti poklidně svačící a fotící se lidi dali do fakt hodně rychlého pohybu.

Naštěstí bouřka se posunula někam dál, kromě trochy deště a krup se nic dalšího nestalo, takže jsme se mohli vydat dál na překvapivě ostrý výstup do vedlejšího sedla Prielom. Cesta tam byla teda fakt asi ze všech našich cest nejnáročnější, samá skála, řetězy, kovové stupy.

Východná Vysoká

Zamrznuté pleso

cesta do sedla Prielom

Pohled směrem ke Zbojnické chatě

Zbojnická chata v dálce

Na místě dnešní Zbojnické chaty postavila uherská lesní správa loveckou chatu, která byla o tři roky později dána do užívání turistům. V roce 1924 byla chata rozšířena a v roce 1984 až 1986 byla zrekonstruována. V roce 1998 chata vyhořela a o rok později byla postavena znovu.

Od Zbojnické chaty jsme Velkou Studenou dolinou dorazili na červenou značku nad Rainerovou chatou a po ní jsme došli na Hrebienok. Výjimečně jsme ve Starém Smokovci chytili autobus do Matliarov, takže jsme se nemuseli plahočit obvyklou cestou z Lomnice k hotelu, to bylo teda po dlouhé túře docela příjemné.

Jinak už zbývalo jenom zabalit, druhý den ráno chytit autobus do Popradu a vlakem RegioJet se vrátit do Čech. No, zřejmě se od té doby, co jsem jela RegioJetem naposledy, leccos změnilo. Měli jsme jízdenky "low cost", což znamená, že všichni cestující v onom otevřeném vagónu jsou narvaní do oddílů po čtyřech, není kam si dát nohy ani zavazadla. Nápoje tu nenosí, průvodčí tu nechodí, prostě vám jasně dávají najevo, co si o vás myslí :-) Nějaký pán se pokoušel jít si koupit kafe někam jinam a hlásil, že to nejde, už nevím proč. Ono by to všechno šlo přežít, tak co, člověk si vezme svačinu. Ovšem ta matka se řvoucím kojencem tomu dala korunu, chápu že děti prostě řvou... ale teda šest hodin je zas šest hodin. No, přežili jsme to a do Prahy, sice s půlhodinovým zpožděním, ale přeci jen, dojeli.

Určitě se chci do Vysokých Tater ještě vrátit, spoustu jsme toho nestihli. Ovšem do té doby si musím nutně zlepšit fyzičku, přeci jen při zdolávání převýšení 1600 metrů se to už neokecá....