okolo jezera Milada

V dnešním paráním počasí jsme se s Jess vydaly po dlouhé době zase k jezeru Milada. Když jsme tam byli naposledy, vypadalo to tam dost neutěšeně, tak jsem byla zvědavá, jestli zvelebovací práce nějak pokročily.

Nejdřív to tak úplně nevypadalo, ale nakonec jsme na druhé straně jezera objevili docela pěkné pláže, sice kamínkové, ale aspoň něco...

Výlet jsme zahájili v Chabařovicích, odkud jsme po naučné stezce plánovali dojít k jezeru. Úplnou náhodou jsme procházeli uličkou kolem místního muzea, kde jsou v zahradě k vidění dva krásné smírčí kříže. 

V okolí Chabařovic se dochovaly čtyři smírčí kříže, většinou se původně nacházely v místech, kde dál nemohly zůstat. Přechodně byly umístěny u kapličky na Janském vrchu, odtud byly před postupem lomu Chabařovice přemístěny do skanzenu v Zubrnicích. Od roku 2004 město bojovalo o navrácení těchto smírčích křížů do Chabařovic, dva kříže byly přepraveny do atria Staré radnice (nyní muzeum) a jeden nakonec zůstal v Zubrnicích.

Kříž, kde je znatelný vryp smrtícího předmětu, kterým byl kámen, a stál původně na severním předměstí vlevo od cesty na Chlumec u rybníka, původně nazývaného Angerteich.

Kříž s reliéfem vystupujícího znamení vražedné dýky stál v zahradě domu na východním přeměstí, který byl zbourán.

Mezi smírčí kříže byl umístěn drážní mezník, který stával u kolejové výhybky vlečky odbočující ze starého nádraží u Chabařovic, na důl Milada II.

U jezera se už otevíraly výhledy na všechny strany, tady směrem na Milešovku a Kletečnou.

Milada je rekultivační jezero vytvořené v těžební jámě hnědouhelného dolu Chabařovice, v místech bývalých obcí  Hrbovice, Tuchlovice a Vyklice. Je o něco málo menší než Máchovo jezero a začalo se napouštět od roku 2001, je druhým největším severočeským jezerem (po jezeru Most) a třetí v ČR.

vzadu je vidět hrad Doubravka nad Teplicema

Obešli jsme už kus jezera a směrem na druhou stranu (tu Chabařovickou) se ukázal pěkný výhled na opuštěnou starou chabařovickou ocelárnu z roku 1894. Ze skrovnějších počátků začala ocelárna už pod jménem Chabařovické slévárna oceli dobře prosperovat. Ve 30. letech podnik koupil továrník Taussig a v roce 1939 byl majetek jako židovský vyvlastněn, výroba dál stoupala, za války tu byla na práci nasazena řada cizinců. Po krátké přestávce koncem války se výroba zase rozjela- v roce 1949 byl komplex převeden pod Západočeské strojírny n.p- závod Alba Hořovice a v roce 1950 převzaly ocelárnu Spojené strojírny a slévárny B. Šmerala n.p. Brno. Při reorganizaci průmyslu v roce 1953 byla ocelárna přičleněno k n.p. Severočeská armaturka v Ústí. Provoz byl definitivně zastaven až na začátku 21. století.

Pohledy přes vodu směrem k Ústí a Středohoří

Když jsme tu byli naposledy, obcházeli jsme právě kolem západního břehu a divili se, že vůbec nikde není přístup do vody, když to přitom má být rekreační a koupací areál. Dneska teda už tu pláž je, ale dost malá a tak nějak nic moc...

Na protější straně jezera je pahorek Na Běhání. V roce 1426 se tam odehrála známá bitva  Na Běhání neboli u Ústí nad Labem. V ní porazili husité početnější armádu římskoněmeckých žoldnéřů, kteří se pokusili vyprostit Ústí z téměř dva měsíce trvajícího obležení. Vítězstvím husité ovládli město a otevřeli si cestu ke vpádům do Saska, Durynska a Horní Lužice.

Husa velká na břehu jezera

Pohled na západ na Krušné hory

Pohled na východ směr Ústí a Středohoří

Jezero (jen jeho část) z nejvyššího bodu celé trasy. Trochu jsou tam vpravo vidět další pláže, ta hlavní je aspoň docela velká a jsou tam i parkoviště. Úplně dokola jezera jsme ale nešli, budeme se tam muset podívat jindy.

My jsme teda obešli jezero jen na nejbližší malou pláž, tam si dali obědovou a koupací pauzu (koupání platí samozřejmě pouze pro psy) a potom se vydali do Trmic na MHD. 

Cesta vedla podél velkého areálu Elektrárny Trmice. Původně se jednalo o jednu z největších elektráren na území c.k. rakousko- uherského mocnářství z roku 1914. Na tehdejší dobu to byla velmmi moderní elektrárna. Uhlí se do elektrárny vozilo z nedalekého lomu Alžběta po zauhlovacím mostě, při zvyšování výkonu se další uhlí dováželo z dolů Vrbenský a Jirásek po železnici.  Za války elektrárna unikla bombardování, pracovalo v ní ale hodně válečných zajatců, takže v jejím okolí bylo několik zajateckých táborů. Od 50. let byla provedena řada technologických změn, stejně tak jako po revoluci, kdy se z teplárny stala akciová společnost. Většinový podíl získala francouzská energetická společnost Dalkia. V květnu 2010 ovšem společost ČEZ, a.s. získala 85% akcií v Dalkii Ústí nad Labem, a. s., a tím se stala teplárna součástí skupiny ČEZ.

nejstarší budovy elektrárny

Před elektrárnou jsme se štěstím chytili autobus a to bylo tak všechno z dnešního výletu...