Dalejský profil a Prokopské údolí

V dnešním větrném dni jsem se po dlouhé době vydala na menší výlet. Ze stanice metra Luka jsem se vymotala kolem paneláků a za chvíli došla do centra Řeporyj.

Řeporyje jsou čtvrť Prahy s necelými 5 tisíci obyvateli, ale v zásadě vypadají spíš jako klasická středočeská vesnice. Poměrně zajímavě vypadal maximálně kostel sv. Petra a Pavla z 12. století. Byl hojně přestavován, ale počátkem 20. století došlo k rekonstrukci původní stavby do dnešní podoby. V letech 1909-1912 tu působil Jindřich Šimon Baar.

Indián?

V Řeporyjích jsem poprvé narazila na Dalejský potok, podél kterého jsem šla až do Hlubočep. Tady ještě vypadal spíš jako strouha, ale zlepšilo se to :-)

Na okraji obce mě ještě za tratí zaujala rozhledna Štrykovaná od Čestmíra Sušky. Chtěla jsem se tedy rozhlédnout, ale bohužel... zavřeno.

vedlejší objekty jsou prý sochy

Ještě než cesta opustila obec, objevila se mezi domy Placatá skála. Odkrytá skalnatá plocha je tvořena vrstvami šedozelených pískovců a prachovců uloženými paralelně se svahem, takže se na ní téměř nedrží hlína, odtud pochází její název. Na vrstvách jsou vidět ichnofosilie, stopy po pohybu mořských živočichů.

Bránu do chráněného území Dalejského potoka tvoří dva kameny, které jsou dílem sochaře a malíře Zdenka Hůly z roku 2003.

O kousek dál se objevily rozsáhlé trosky bývalého Trunečkova mlýna. Jeden ze sedmi mlýnů na Dalejském potoce byl postaven v 18. století. Rodina Trunečků mlýn vlastnila od počátku 19. století do konce 2. světové války. Od roku 1951 přestal sloužit svému účelu a následně jej využívalo JZD ke šrotování a skladování obilí. Dodnes se z patrové budovy dochovaly části obvodových zdí, pozůstatky po stavidlu a oddělení náhonu od potoka.

Za Trunečkovým mlýnem začíná asi nejpěknější část Dalejského údolí. 

Podél cesty se objevují různé bývalé lomy- třeba bývalý vápencový lom Mušlovka je bohatým nalezištěm zkamenělin. Já teda nenašla žádnou...

O kousek dál je Černý lom- původně se jmenoval Kamčatka, ale v roce 1923 dostal jméno "Černý" podle barvy tmavých silurských vápenců. Je to naleziště lobolitu (plovacího orgánu) mořské lilijice.

Před obcí Holyně končí Dalejský profil a za ní už začínají horní partie Prokopského údolí.

V okolí Červeného lomu se těžily jílovité vápence, zkoumal to tu Joachim Barrande a rád sem chodil Jaroslav Foglar.

O kousek dál je umístěn soubor plastik Bojiště- neopracované vápencové kvádry z místních lomů, "polámaní panáčci, co se prali všude", jsou dílem výtvarníka Kurta Gebauera. Ve spolupráci s ochránci přírody a Centrem současného umění představil originální pokus o rekultivaci vytěženého vápencového lomu.

Dál už Prokopské údolí moc zajímavé není. Skály už tak pěkné nejsou, přibývá lidí a asfaltu. 

Zajímavé místo je ovšem tunel- jde o bývalou dopravní štolu, kterou se přepravoval vytěžený vápenec do blízkých pecí. Tunel je docela dlouhý, v jeho prostředku není vidět ani jeden konec, uvnitř jsou  v zimě i rampouchy a ledové krápníky.

Asi nejznámější místo v Prokopském údolí je Jezírko. Nachází se až na jeho konci, jen pár stovek metrů od hloubětínského viaduktu. Natáčelo se tu spoustu různých filmových scén, nejznámější je asi ta z Pelíšků.

K Jezírku je určitě dobré nechodit po značené cestě, ale zadem soutěskou.

Jezírko je vypuštěné a provádí se v něm i nějaké stavební úpravy..

Do Hlubočep se pak prochází pod tzv. Severozápadním viaduktem Pražského Semmeringu. Má pět oblouků a 92 metrů.

Začalo se pomalu dávat do deště, takže byl asi nejvyšší čas vydat se k domovu. Naštěstí ze stanice Praha- Hlubočepy za pár minut odjížděl vlak na Smíchovské nádraží.