Deštivý Český ráj

Na víkend jsme si naplánovali oblíbený puťák po Českém ráji. To jsme ale ještě neviděli hrozné předpovědi počasí na tenhle víkend. Postupně se to zhoršovalo, nejdřív, že možná déšť, potom že lijavec celý víkend non-stop, potom že možná ne úplně celý víkend, spíš v noci.

No, váhala jsem, jestli to za těchdle okolností neodvolat, nakonec jsme to ale hecli a rozhodli se, že počasí navzdory pojedeme.

Docela zvláštním vlakem z Prahy Libně (stařičké dva vagóny, spěšný vlak jménem Český ráj :-) jsme se přes Nymburk a Jičín dostali do Jinolic.

Zataženo bylo dost, ale nepršelo, takže zatím dobrý. Rozhodli jsme se vynechat tradiční trasu do Prachovských skal a jít bokem přes Bradu.

Na vršku Brada mezi Jinolicemi a Jičínem jsou (hodně nezřetelné) pozůstatky hradu. Výraznější jsou dvě sochy a mezi nimi kříž, které byly vztyčeny na památku prusko-rakouské bitvy.

Výhledy jsou tu do skoro všech stran, buď směrem k Železnici a Jičínu, ale i na druhou stranu na Trosky.

Hned pod hradem jsme narazili na Rumcajsovu jeskyni, je v ní řada věcí, vybavení i figuríny Rumcajse a Manky. Okolní lesy jsou jsou totiž dějištěm příběhů loupežníka Rumcajse, tedy v knížkách les Řáholec. No, děti jsou asi nadšené, my jsme spíš koukali :-)

Do Prachova jsme se vydali náročnější cestou, vrchem přes Přivýšinu, tam se totiž dá vylézt na vyhlídku.

Pořád nepršelo, spíš bylo hodně dusno. Přes Prachov a rozcestí pod Šikmou věží jsme se zašli podívat na dvě vyhlídky na Prachovské skály. 

Nejdřív to byla vyhlídka Míru.

.. a potom vyhlídka Českého ráje

Dole u chaty a vlastně i na turistických okruzích ve skalách bylo překvapivě hodně lidí, u chaty všude smrad přepáleného oleje a vřeštící děti. Dali jsme si rychlé pivo a zamířili k Pelíškovi.

Odtud už jsme po liduprázdné cestě došli k hradu Pařez. Skalní hrad vznikl zřejmě v polovině 14. století, první písemná zmínka je z roku 1403, kdy byl v držení Jana z Pařezu. Zanikl pravděpodobně za husitských válek, kdy byl dobyt a pobořen. Poté byl obýván loupežníky. Dneska je tu pěkná prolézačka vytesanými tunely a světničkami.

Déšť se pořád tvářil střídavě jako že jo a jako že ne. Pod Šikmou věží už se i trochu rozpršelo, ale zase přestalo, v Mladějově, když jsme seděli u piva, znovu. Nakonec jsme ale došli až k Nebákovu bez výrazného zmoknutí, což jsme brali jako dost velkou výhru. 

V rekreačním středisku jsme zjevně byli jedinými hosty, srandovně stručná paní nám dala klíč od chatky, plněné knedlíky se zelím k večeři a pak i pivo po večeři, vše za pomoci asi tak deseti pronesených slov... 

Večer se dalo opravdu do deště a pršelo i většinu noci, v tom předpověď nelhala. V neděli mělo být relativně slušně dopoledne a rozpršet se kolem dvanácté. Proto jsme se rozhodli vzít to do Turnova co nejkratší cestou a dostat se tam pokud možno co nejdřív. Po snídani jsme teda vyrazili k Věžáku a Čertoryjím.

Cestou jsme míjeli Podsemínský most. Vede přes Žehrovku k Podsemínskému mlýnu a jde o historicky cennou památku. Podle vedle stojící cedule je ale v havarijním stavu a vstup na něj je jenom na vlastní nebezpečí...

Po zelené značce jsme údolím Čertoryje došli k Drahoňovicím a po modré k arboretu na Bukovině. Uvažovali jsme, že se tu občerstvíme, ale nakonec jsme se rozhodli dojít až na Valdštějn.

Cestou jsme to obligátně vzali přes vyhlídku Na Kapelu a vyhlídku U Lvíčka.

Asi kvůli hrozivé předpovědi bylo na vyhlídkách i všude kolem liduprázdno. A kupodivu stále nepršelo, bylo trochu dusno a zataženo, ale jinak v pohodě. Stavili jsme se teda na kafe a něco dobrého na Valštějně a pokračovali kolem Hlavatice do Turnova.

V Turnově jsme od stanice Turnov město prošli přes železniční most až k nádraží, koupili si lístky a protože do odjezdu vlaku zbývalo ještě hodně času, zašli do místní vyhlášené cukrárny. Teprve když jsme seděli tam, se pořádně rozpršelo. Bylo to skoro štěstí, protože poprvé za celý víkend pršelo fakt pořádně a dlouho.