Liberec a Jizerky

Shodou okolností jsem pracovně strávila pár dní v Liberci a našel se čas i na procházky po městě + výlet do hor. Zpočátku jsem teda neměla s sebou foťák, tak nemám všechno zdokumentované, v sobotu a neděli už jsem ale vesele fotila.

Ve čtvrtek jsme se prošli do centra a vylezli na věž radnice. Bylo to docela vtipné, protože se prochází po chodbách radnice, kolem kanceláře primátora a potom po rozlehlé (a prázdné) půdě. Nakonec se vystoupalo na ochoz, výhled pěkný...

Liberecká radnice je novorenesanční a koncem 19. století nahradila starou radnici ze 17. století. K realizaci byl vybrán návrh vídeňského architekta Franze Neumanna, základní kámen byl položen v roce 1888, stavba byla dokončena roku 1893. Vrchol nejvyšší věže původně zdobila socha rytíře Rolanda. V 50. letech ji nahradila rudá hvězda, po revoluci nahrazená lvem, až v roce 2005 byla původní socha rytíře nahrazena kopií.

Památník obětem invaze v roce 1968 poblíž vchodu do radnice, 9 lidí tady bylo zastřeleno.

výhledy z věže (foceno mobilem)

Na radnici jsme viděli ještě výstavu Zapomenuté dějiny města Liberce; bylo tam dost zajímavých věcí, ale nějak jsem nepochopila tu systematiku, takže pro mě asi lehce chaotické co se týče témat a jejich řazení. Kromě radnice jsme viděli řadu pěkných zákoutí města,  Liebiegovo městečko, Liebiegovu vilu a spoustu dalšího.

V sobotu jsme se vydali na dlouhou a komplikovanou cestu do Polska, konkrétně do města Swieradow- Zdrój. Cestou tam jsme  narazili na dvě objížďky, což je na 16 km trase dost slušný. Nedali jsme se ale odradit a dojeli až k parkovišti pod lanovkou.

Kabinová lanovka Ski & Sun ve Swieradowě Zdroji je nejmodernější lanovka v Polsku, pod ní je vybudovaná sjezdovka. Všechno fungovalo dobře a fronta veškerá žádná, takže fajn. Za 33 zlotých na dospělou osobu jsme se vyvezli skoro na vrchol Stóg Izierski, tedy do více než 1000 m.n.m.

horní stanice

Na Stóg Iziersk, jen o málo nižší vrcholek než je samotný Smrk, vedla pohodlná cesta.

v Sedle Łącznik

státní hranice

Těsně za hranicema jsme minuli památník Theodora Kornera, což byl německý básník a voják, který zemřel za napoleonských válek.

Původně zde stála dřevěná stavba o výšce 20 m, a to od roku 1892. Nová ocelová rozhledna o výšce 23 m byla otevřena v září 2003.

Více zde: https://www.region-jizerskehory.cz/turisticke-zajimavosti/rozhledny-jizerske-hory/rozhledna-smrk/

Na Smrku (1124 m.n.m.) původně stávala dvacetimetrová dřevěná stavba (od roku 1892). Nová ocelová rozhledna tu byla postavena v září 2003. 

Kromě výhledů jsem se těšila i na krásné klidné místo, jak si ho pamatuju, to se ale tentokrát nepodařilo. Na Smrku se totiž konal nějaký organizovaný výstup, všude byly davy, na rozhledně spousta lidí, dole stánky s pivem a občerstvením. No, dát si pivo nebylo úplně špatné, ale klid byl to poslední, co by se v sobotu na vrcholu Smrku dalo hledat :-)

Původně zde stála dřevěná stavba o výšce 20 m, a to od roku 1892. Nová ocelová rozhledna o výšce 23 m byla otevřena v září 2003.

Více zde: https://www.region-jizerskehory.cz/turisticke-zajimavosti/rozhledny-jizerske-hory/rozhledna-smrk/

Cestou nahoru jsem si prohlédla útulnu, která bývá využívána k romantickému (a nouzovému) noclehu.

Výhledy z rozhledny

vzadu Krkonoše

Jizerské hory, konkrétí vrcholy fakt nepoznám...

pohled do Polska

Ze Smrku jsme sestoupili po Nebeském žebříku a vydali se směrem ke Smědavě.

Suchopýr pochvatý (asi)

byly jich tam celé louky

Cestou jsme míjeli pěkná jezírka, vedro nebylo takové jako v předchozích dnech, ale Jess je stejně docela ocenila.

invalidní obrovský mravenec

Po zelené značce jsme pak už došli k chatě na Smědavě. Ani jsme se tam nezastavili, byli jsme teprve asi v polovině plánované trasy. Ovšem když jsme vylezli o kus dál k Paulově pasece, všimli jsme si černého zlověstného mraku, který se sunul přesně naším směrem. Po rychlém vyhodnocení situace jsme se otočili a sešli kopec zpátky na Smědavu. Nakonec na to posezení teda přeci jen došlo, docela dlouho to vypadalo, že se chystá pořádná smršť, nakonec se ale všechno omezilo na trochu jemného deště. Otázka je, co se dělo nahoře.

My jsme nakonec vyměkli a vzhledem k tomu, že už bylo taky dost hodin, jsme se rozhodli výlet zbaběle zkrátit a k autu do Hejnice se svézt autobusem. Frýdlantské cimbuří budeme muset dát příště.

Chata Smědava byla na strategickém místě Jizerských hor postavena v roce 1841. Původní chata však vyhořela a dnešní chata byla místno ní postavena v roce 1935.

V Hejnicích jsme si ráno i po návratu prohlédli kostel Navštívení Panny Marie- jde o klášterní barokní kostel (slavnostní vysvěcení 1.7.1725) stojící na místě starého poutního místa jehož počátky sahají do 13. století. Bývá někdy nazýván bazilikou, ovšem proces povýšení kostela na baziliku minor nebyl ještě dokončen, zůstal před vypuknutím II. světové války na úrovni diplomatického protokolu. Je zřejmě nejstarším mariánským poutním místem v litoměřické diecézi. Uctívána je zde gotická, 38 cm vysoká, soška Panny Marie nazývaná Sličná Matka.

Výlet nebyl tak dlouhý, jak jsme plánovali, přesto takhle vypadá hodně unavený pejsek...

Po návratu do Liberce jsme se večer ještě prošli na náměstí.

v úzké Moskevské ulici jezdila dřív travmaj, to teda muselo vypadat :-)

V neděli ráno jsme se vydali do města zas, tentokrát na důkladnější prohlídku. Vzali jsme to tentokrát přes trochu zanedbanější Papírové náměstí přes náměstí Dr. E. Beneše k sokolovně.

Lazebnický vrch

sokolovna TJ Lokomotiva Liberec- tady jsem jako dítě hrála turnaj v pinčesu :-)

Skoro naproti sokolovně je Vila Otto Goltze- vyprojektoval ji Rudolf Bitzan v roce 1912 pro průmyslníka Otto Goltze, který se sem krátce před tím přestěhoval z nedaleké Žitavy. Vila je mimořádně kvalitní ukázkou pozdně secesní obytné architektury.

Nedaleko odtud je už Klášter voršilek a římskokatolický kostel Božského srdce Páně. Kostel byl postaven spolu s bývalým klášterem vošilek v roce 1896. V souladu s posláním školního řádu, provozovaly sestry voršilky mateřskou školu a též doučovaly žáky ze základních škol ve městě. Původní německé sestry byly odsunuty v letě 1945 spolu s ostatním německým obyvatelstvem města. České sestry řádu pokračovaly ve stopách svých předchůdkyň až do zrušení kláštera v roce 1950. Potom budova kláštera sloužila jako poliklinika, což platí dodnes. Klášter byl sice v roce 1990 vrácen voršilkám, bohoslužby nebyly obnoveny, kostel využívá pravoslavná církev.

Prošli jsme zanedbaným parčíkem, abychom si znovu prohlédli Liebigovu vilu.

Stavbu honosného rodinného sídla velkopodnikatelského rodu Liebiegů zahájil roku 1897 baron Theodor Liebieg, který tak chtěl získat pohodlné sídlo nedaleko rodinných továren (dnes už bývalá Textilana, ruiny jsou nedaleko). Architekt Adolf Bürger postavil na místě dvou starších domů romanticky pojatou jednopatrovou budovu s polygonálním arkýřem a napodobeninou hrázděného zdiva v prvním patře. Při jejím návrhu byl patrně ovlivněn tvorbou anglických architektů. Druhou, východnější a honosnější část postavil roku 1900 vídeňský architekt W. Moldheim. Dominantou této stavby je věž dlátovitého tvaru. Směrem do parku podél Harcovského potoka pak směřuje třetí část vily, kterou postavil v secesním slohu roku 1904 liberecký stavitel Richard Wojatschek. Před druhou světovou válkou byl v parčíku vily vybudován protiletecký kryt. Liebiegové byli po válce nuceni Československo opustit, jejich vila pak chátrala. Roku 1976 proběhly další úpravy, po kterých byla v zámečku umístěna mateřská školka Textilany, bylo tu také sídlo této firmy.

Po krachu Textilany Liberec se roku 2004 dostala za 25 milionů korun vila do majetku města, které ji roku 2005 nechalo za dalších 5 mil. rekonstruovat. Během rekonstrukce byly například v „Síni bájí“ odkryty malby s výjevy bájných zvířat.

Asi 200 metrů za vilou už je hráz Harcovské přehrada.

V neděli bylo dost zataženo, takže ta prázdninová koupací atmosféra jako ve čtvrtek tu chyběla.

Přehrada byla vybudována po katastrofální povodni v roce 1897. Na ochranu města a oblasti před takovými záplavami bylo 25. září 1899 založeno v Liberci Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy. Jeho členy byli postižení průmyslníci a jiné významné osobnosti regionu. Kromě přehrady v Liberci samotném měla být postavena ještě další pětice hrází. Jejich vyprojektováním byl pověřen nejlepší evropský přehradář své doby – Otto Intze z Cách. První byla postavena právě harcovská hráz, takže se stala první údolní nádrží v Čechách. Stavba byla dokončena roku 1904. Po dokončení díla byla po pravém břehu nádrže zřízena promenádní cesta a městská plovárna s řadou vodních atrakcí.

Hospoda měla otevírat v 11, ale pán za pultem vesele telefonoval a své jediné zákazníky ignoroval, tak jsme se na to vykašlali a vylezli od přehrady k univerzitě. Cestou ke galerii jsme minuli ještě Golf club, což je jeden z pozůstatků areálu LVT (a místo, na které si pamatuji z návštěvy asi před 30 lety :-). Vypadá to, že je tam spousta příjemných kaváren.

Místo, ke kterému jsem při vycházce ale mířila, byla krásná Galerie Městské lázně. V pátek jsem tu stihla zajímavou výstavu Bydlet spolu o českých kolektivních domech, pěkné https://www.ogl.cz/bydlet-spolu-ceske-kolektivni-domy

Galerie vznikla v budově městských lázní Františka Josefa I., které vznikly v letech 1899–1902 podle projektu vídeňského architekta Petra Paula Branga. Lázně v Liberci plnily především hygienickou funkci. V době jejích výstavby nebylo běžné, aby byly domácnosti vybaveny koupelnami. Proto část lázní zabíraly vanové lázně I.–III. třídy. Dále lázně nabízely římsko-irské parní lázně, sprchové umývárny, uhličité lázně, odpočívárny a nezbytné zázemí. V křídle podél Vítězné ulice se nacházel bazén o rozměrech 20 x 10 metrů. Od roku 1984 lázně postupně chátraly. Město Liberec se vlastníkem lázní stalo poprvé v roce 2005, kdy je koupilo z konkursní podstaty za 9 000 000 korun. Město pak započalo se záchrannými pracemi a s hledáním vhodného využití, které skončilo v roce 2009 uzavřením dohody mezi městem, Libereckým krajem a Oblastní galerií Liberec o budoucím využití lázní pro galerijní účely. Projekt rekonstrukce lázní z dílny ateliéru Sial byl oceněn hlavní cenou Grand Prix Obce architektů za rok 2013 a novostavba depozitáře získala hlavní cenu Klubu za starou Prahu jako nejzdařilejší novostavba v historickém prostředí realizovaná na území České republiky v roce 2013.

Sedící čert od Jaroslava Róny

Depozitář

Naproti přes křižovatku je Severočeské muzeum- bylo založeno jako nejstarší uměleckoprůmyslové muzeum v Česku. Od počátku února 2018 je muzeum pro veřejnost uzavřeno z důvodu rekonstrukce a modernizace expozic. Otevření je plánováno na listopad 2019.

Před Technickým muzeem stojí parní lokomotiva Adolf.

K autu jsme se vraceli zase přes náměstí a dolů Pražskou ulicí. Konečně jsem si vzpomněla, co mi budova s nápisem Snowbitch má připomínat- je to slavný bývalý obchodní dům Brouk a Babka, funkcionalistická budova z roku 1936. Nový nápis připoutal na nějakou dobu pozornost médií, ale vypadá to, že je to asi tak všechno...

https://liberec.idnes.cz/slavny-dum-brouk-a-babka-pamatkari-snowbitch-napis-fsy-/liberec-zpravy.aspx?c=A171214_134305_liberec-zpravy_jape

Socha Věčná něha od Lukáše Rittsteina je současně lavičkou... no dobrá

Centrum Liberce jsme si už prošli křížem krážem a v plánu byl původně ještě Jablonec. Ale jako obvykle plánů bylo víc než sil, tak jsme nakonec Jablonec nechali na příště. Nějaký víkend v Liberci mám určitě ještě v plánu.