Valeč a Doupovské hory

V minulém týdnu jsme se zase polopracovně dostala do Doupovských hor a okolí. Nejdřív jsme navštívili obec Bukovina, která leží úplně na kraji vojenského prostoru.

Bukovina (německy Buckwa) je dnes částečně zaniklá obec ve vojenském újezdu Hradiště. Ve 14. století tu stávala tvrz a gotický kostel. Za třicetileté války byla ves zničena a snad i zanikla. V 60. letech 17. století byla ves zase obnovena a vznikl tu kostel, ten byl po požáru kolem roku 1800 částečně zbořen a přestavěn na kapli sv. Michaela. Za 1. republiky bývala Bukovina doporučována jako krásné letovisko.V roce 1924 ve vsi žilo 114 obyvatel a hospodařilo zde 11 sedláků, býval zde i hostinec, trafika a Černínova pila.

Po roce 1946 po vysídlení německého obyvatelstva klesl počet obyvatel na 32. Poté byla Bukovina částečně dosídlena a žilo zde 67 stálých obyvatel. Další zánik obce a její částečná demolice nastala po začlenění do Vojenského újezdu Hradiště. Téměř celá obec byla tehdy srovnána se zemí a kromě několika domů, sloužících pro armádu zůstala i kaple, která byla zabavena církvi a převedena na armádu.

Oproti stavu před dvěma rokama je okolí kaple vyčištěné a kaple samotná má novou střechu.

Pár kilometrů odtud se nachází krásné městečko se zámkem Valeč.

Mimo areál zámku s parkem stojí zámecký kostel Nejsvětější Trojice. Kostel byl postaven italským architektem Giovanni Antoniem Biano Rossou 1719–1728, obnoven 2009–2011. Morový sloup navrhl František Maxmilián Kaňka a vznikl v dílně Matyáše Bernarda Brauna v letech 1727–1728.

Cestou do parku jsme si trochu zašli, abychom si aspoň zdálky prohlédli iluzivní branu (tzv. propyleje) tvořenou čtyřmi bloky s původně bohatou štukovou výzdobou; ve výklencích byly sochy, z nichž jedna je nyní zazděna v teatronu.

kozy si místo zjevně oblíbily

V zadní části zahrady se nachází vchody do pivovarských sklepů. Původní určení sklepů není jasné, později sloužily pro dnes již zaniklý valečský pivovar, který ukončil svou činnost v roce 1931. Žije v nich spousta druhů vzácných netopýrů.

takhle to vypadalo kdysi v pivovaru

Letohrádek byl původně barokní stavba, v 19. století přestavěná v historizujícím stylu, doplněna o vyhlídkovou věž, terasu a balkony.

Kousek od letohrádku jsou (nepatrné) zbytky kdysi nádherných kaskád. Po vzoru italských zahrad zde bylo využíváno proudící vody – z romantických jezírek přes tlamy tří obřích vodních stvůr po stupních kaskád až do četných fontán v osách zahrady.
Vodní kaskáda byla spolu se systémem fontán, jezírek, závlah a bezmála tříkilometrovým vodovodem zásobujícím celý systém zajímavostí nadregionálního významu.

Takhle vypadá místo teď, po kaskádách ani stopy..

Vodní stvůry jsou uloženy pod stříškou nedaleko kavárny...

zbytky fontány a zábradlí

Zámecký areál s jednou z nejkrásnějších barokních zahrad v Čechách.

Hlavní osa parku začíná západním průčelím zámku a prochází rozsáhlým parterem, dříve pravděpodobně členěným stříhanými živými stěnami, fontánami, přírodním divadlem – theatronem, galeriemi soch, k iluzivním bránám a pokračuje průhledem do krajiny ke zřícenině, tzv. Neuhausu. K ní příčná osa vedla od vstupní brány u kostela Nejsvětější Trojice k letohrádku.

Přes rozsáhlou úpravu barokního parku na park přírodně krajinářský patří zámecká zahrada mezi nejzajímavější zahradní realizace. Je zde řada cenných a esteticky hodnotných dřevin, např. soliterní liliovníkovník tulipánokvětý, platan javorolistý, turecká lístka, korkovník amurský, zmarličník japonský a dalši.

Zámecký areál zdobily sochy z dílny známého barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna a jeho synovce Antonína (ostatně na doporučení hraběte Františka Antonína Šporka, který si nechal podobnou výzdobu vyrobit na Kuksu) představující alegorie lidských vlastností a postavy z řecké mytologie. Doplňovaly je desítky terakotových soch a honosná zahradní architektura. 

Originály 28 Braunových soch byly po ničivém požáru v roce 1976 přemístěny do lapidária kláštera v Kladrubech. V zámeckém parku jsou jejich kopie – výdusky z umělého kamene. Je jich zde však jen 17, od 4 originálů se kopie nikdy nedělaly (Závist, Věrnost, Perseus a Andromeda, Obětování Ifigenie), dalších 7 chybějících soch bylo v prosinci roku 2003 a v lednu roku 2004 odcizeno (Marnivost, Lstivost, Skromnost, Filozofie, Básnictví, Polyhymnia a sousoší Dionýsos a Persefona). Část soch byla pomocí najatých detektivů objevena ve starožitnictví v Rakousku, zatím ale nebyly zřejmě vráceny...

První zmínka o zámku je z roku 1526, v 17. století patří zámek rodu Štampachů a je velkolepě barokně přestavěn. Roku 1797 je panství prodáno Janu Antonínu Pergenovi z Pergenu. V 19. století je zámek novorenesančně upraven, koncem 19. století zámek kupuje hrabě Vincent Thurn Valsassina, který celé panství novobarokně přestavuje.

Roku 1937 prodává Thurn Valeč dr. Janu Larisch-Mönnich, jemuž je roku 1945 na základě Benešových dekretů zkonfiskován majetek. Po válce se zámek stal na krátkou dobu sanatoriem pro válečné veterány, v 50.letech útočištěm pro korejské děti a na dlouho poté dětským domovem. V roce 1976 zámek zachvátil zničující požár. Obnova zámku trvá dodnes.

Pod kostelem Nejsvětější Trojice je pěkná fara.

Tato patrová stavba z 18. století byla využívána jako panský špitál (hospic) pro šest mužů a šest žen, založil ho Johan Ferdinand Kager-Globen. Později sloužila k různým účelům, například jako kino nebo škola.

Poslední podoba skleníku z ocelolitinové konstrukce pochází z konce 19. století. Celou konstrukci vyrobila firma Hönisch a hrabě Vincenc Thurn-Valsassina si ji nechal roku 1894 přivézt z Vídně. Skleník se dělil mezi studený, teplý a palmový.

ještě jednou kostel Největější Trojice

Z Valče už jsme se přesunuli zpět k vojenskému prostoru Hradiště.

Doupovské hory jsou zajímavé místo, kam se ale veřejnost (oficiálně) nedostane, je tu vojenský prostor, skoro pořád se tu koná nějaké cvičení nebo střelby, takže ani neoficiálně to asi nebude úplně bezpečné.

Doupovské hory jsou tvořeny třetihorními sopečnými materiály: lávou (tefrity, leucity) a tufem. Historicky se předpokládalo, že Doupovské hory jsou zbytek stratovulkánu, z něhož se však dochovala již jen erozzí značně rozrušená kaldera. Novější stupeň poznání napovídá, že se spíše jednalo o štítovou sopku, přesněji o vulkanicko- sedimentární komplex.

Na místě dnešní křižovatky cest stávalo město (!) Doupov. Před druhou světovou válkou tady žilo přes 1 500 obyvatel, prakticky všichni Němci. Doupov měl tehdy výstavní náměstí, zámek, několik kostelů, železniční stanici a vše, co k normálnímu městu patří, dokonce byl sídlem okresního soudu. Po tom je ovšem veta, všechny budovy byly po zřízení vojenského prostoru vyhozeny do povětří (některé zanikly ještě před tím v důsledku odsunu/vyhnání původních obyvatel) a terén zplanýrován. Zdroj: https://cestovani.idnes.cz/vojensky-ujezd-hradiste-v-doupovskych-horach-vylet-na-povoleni-p80-/tipy-na-vylet.aspx?c=A130514_115904_tipy-na-vylet_skr

jediné, co z celého města zbylo, jsou schody do bývalého kostela

tady stával kostel a za ním velký klášter

a takhle to tu vypadalo dřív

Jedinou v současnosti stojící historickou budovou v centrální části Doupovských hor je rodinná hrobka rodu Zedwitzů, postavená ve strmém svahu necelé dva kilometry západně od bývalého Doupova. Ve druhé polovině 19. století ji nechal vystavět Kurt Karl Zedwitz, tehdy nový majitel panství. Hrobka jako zázrakem unikla poválečnému běsnění a dochovala se až dodnes, byť ve zbědovaném stavu.

výhledy

pohled směrem ke Karlovým Varům

Ve vojenském prostoru nebo těsně za hranicí vyvěrá řada minerálních pramenů (Mattonka, Korunní) + další no name prameny. My se napili z tohohle, nebylo to špatné...