Litvínov a okolí

V sobotu jsme se s Jess vydali na menší výlet to okolí Litvínova. 

Litvínov mě už při předchozích návštěvách dost zaujal- úplné centrum je takové klasické, pár starých budov, do toho něco nového, zámek, park, celkem klasika. Ale když člověk prochází tzv. Horním Litvínovem, nestačí se divit (alespoň já)- místo klasického panelového sídliště je tu rozsáhlá výstavba takových těch starých cihlových domů, které tvoří jeden celek a vypadá to zajímavě a příjemně, všude plno zeleně, domy z velké většiny pěkně opravené.

Jde o sídliště Stalinových závodů vybudované brzy po válce, takže ještě v trochu jiném duchu než jsme zvyklí.

Už v roce 1946 vypsalo vedení Stalinových chemických závodů v Záluží ideovou architektonickou soutěž na nový obytný celek pro své zaměstnance. Program soutěže požadoval vedle různorodých obytných typů také stavbu pro kolektivní bydlení. Šlo o vůbec první soutěž na řešení bytové výstavby v osvobozené republice, která se zároveň musela zaměřit na širší problematiku sídelního celku. Tematickým pojítkem soutěžních návrhů se stalo racionální a funkční propojení obytných domů pro dělníky s jejich pracovištěm, ale také vytvoření příznivého prostředí sídliště.

Soutěž na řešení sídliště Stalinových závodů (tzv. Stalinovek) vyhrál kolektiv pražských architektů vesměs složený z významných osobností předválečné avantgardy – Josefa Havlíčka, Josefa Kittricha, Emanuely Kittrichové, Václava Hilského, Evžena Linharta, Františka X. Pacholíka a Jaroslava Pokorného. Kromě standardní dvouletkové zástavby se zde uplatnily typové řadové domky navržené manželi Kittrichovými, dvojdomky od Jiřího Štursy a Vlasty Štursové nebo 22 bloků řadových domků od Josefa Havlíčka. Na severovýchodní hranici sídliště vznikla v letech 1949–1953 opět podle projektu Josefa a Emanuely Kittrichových moderní základní škola I. a II. stupně. Na samém okraji Stalinovek navrhli v roce 1947 architekti Evžen Linhart a Václav Hilský výškový kolektivní dům, který se měl stát ideovým završením celého sídliště. Spojoval v sobě všechny tehdejší snahy po pokračování v předválečné funkcionalistické tradici a zároveň reflektoval dobové mezinárodní diskuse o bydlení a bytové výstavbě pro velké průmyslové závody.

/čerpáno ze stránek www.paneláci.cz/

U Koldomu jsem tentokrát nebyla, procházela jsem jenom západní částí sídliště, i to je ale pěkné.

Potom už jsme se vydali do kopců tzv. Loučenské hornatiny (směrem na Maziboří). Z výletu moc fotek nemám, objevil se jenom jedem výhled směrem na Horu Sv. Kateřiny.

Cestou zpátky jsme měli v Litvínově dost času, tak jsem si ještě prohlédla bývalou Reimannovu továrnu (soukenická továrna z roku 1863, kde byly později vyráběny plstěné klobouky). Teď je v části objektu škola, před ní je zřejmě vila patřící původně k továrně (to ale nevím jistě)

Kousek odtud se v parčíku nachází památník obětem neštěstí na dolu Pluto II. z roku 1983.

3. září 1981 přišlo na hlubinném dole Pluto II v Louce u Litvínova o život při výbuchu uhelného prachu a následném požáru 65 horníků. Byla to jedna z největších hornických tragédií ve 20. století na severu Čech.

Chvíli jsme ještě poseděli v klidném zámeckém parku a vydali se k nádraží. To je teda v Litvínově dost hnusné, venku není ani lavička, nic. Ale vlaky tu naštěstí jezdí načas, tak aspoň něco :-)