Barcelona- Gaudí a spol.

Barcelona, to je samozřejmě hlavně Gaudí. I kdyby snad člověk nechtěl, narazí na něj skoro na každém kroku. A my jsme navíc ještě chtěli..

Antoni Gaudí (1852-1926) se narodil v době prudkého hospodářského rozvoje města, docházelo k výstavbě nové čtvrti, která se měla stát ukázkou čerstvě nabytého bohatství Katalánska- Eixample (neboli rozšíření). Inženýr Ildefons Cerdar plochu o velikosti 9 km2 rozdělil do 550 symetrických políček, jimž říkal illes (ostrovy), celou plochu protíná třída Avinguda Diagonal. Celé to představuje v Evropě ojedinělý urbanistický experiment, přestože některé Cerdaovy vize jako parky uprostřed illes byly bohužel ignorovány.

Když čtvrť začala v roce 1900 vznikat, začal se taky prosazovat nový sloh- modernismus, jehož je právě Gaudí čelní představitel.

První architektonicky významnou modernistickou budovu, kterou jsme viděli, byl Palau de la Música Catalana. Zrovna tu ale nepostavil Gaudí, ale Lluís Doménech i Montaner v roce 1908. Tuto fantastickou koncerní síň, která je ztělesněním barcelonské secese, postavil Doménech pro slavný katalánský pěvecký sbor Orfeó Catala. Fasády jsou vyzdobené mozaikou, věž na vrcholu připomíná minaret a na fasádě jsou umístěny busty skladatelů Bacha, Beethovena, Palestrina a Wagnera. Bohatá výzdoba je samozřejmě i v interiéru.

tohle je teda budova navazující, ale věže na střeše už jsou vidět

Hlavní cíl druhého dne pobytu byl ale jasné- La Pedrera. Dopředu jsme si totiž koupili vstupenky (22 eur/ os) a tak jsme si to hodlali pořádně užít.

Cestou po hlavní ulici jsme ještě míjeli skoro stejně známou Casa Batlló. Tento úchvatný dům vytvořil v roce 1904 Antoni Gaudí na zakázku tehdejšího movitého továrníka Josepha Battló. Místní mluví o Casa Batlló jako o domu kostí či domu draka. Není se čemu divit - balkóny vypadají jako zuby nějaké podivné příšery.

La Pedrera kousek dál (neboli Casa Milá podle původního majitele sídla) je unikátní stavba spadající do kulturního dědictví UNSECO postavená Antoni Gaudím v roce 1912 a zcela po právu se jedná o jednu z nejdůležitějších staveb 20. století.

Exteriér se podobá kusu skály (v překladu La Pedrera znamená kamenolom) a vzbudil v době svého vzniku velký rozruch. Apartmánový dům byl jednou z posledních Gaudího prací než se začal plně věnovat katedrála Sagrada Família.

Budova je vyšší než bylo původně zamýšleno; barcelonská městská rada nařídila, že se musí zbourat horní patro nebo Mila musí zaplatit vysokou pokutu. Nakonec byl Mila pokuty ušetřen, protože městská rada usoudila, že se v tomto případě jedná o umělecké dílo.

Zlatým hřebem prohlídky je originální zvlněná střecha domu se svým lesem komínů zdobených keramickými střepy. Původně měla být na střechu umístěná obrovská socha Panny Marie, ale tento návrh Mila zamítl, neboť se obával protináboženských útoků anarchistů.

tuto výzdobu prý tvoří střepy lahví od šampaňského

V podkrovních prostorách je výstava s modelama domu i jiných staveb.

křeslo z původního vybavení domu

O patro níž bylo možná navštívit i ukázky nájemních bytů i s vybavením. Docela mě překvapilo, že místnosti nejsou moc velké, sice krásně vybavené a moderní na svou dobu (hlavně kuchyně a koupelny), ale poměrně malé.

La Pedrera fakt stála za to, určitě doporučuju. 

Třetí den pobytu jsme si pořádně přivstali, abychom se včas dostali na další významné místo vytvořené architektem Gaudím- do parku Guell. V centrální části s Gaudího stavbami se totiž platí vstupné a bývá tam neskutečně narváno. Když ale člověk přijde před 8 hodinou, nemusí platit a navíc je tam relativně klid.

Nádherný park Güell plný kamenných skulptur, zeleně a květin si u Gaudího v roce 1900 objednal hrabě Güell, který chtěl na okraji Barcelony vystavět rozsáhlé zahradní město. Přestože původní plán zahrnující 60 domů nakonec naplněn nebyl, k realizaci navrženého parku došlo.

Na plošině nad centrálním tržištěm se táhne řada barevných zvlněných laviček, jež zároveň slouží i jako zábradlí. Tady to při minulé návštěvě bylo úplně obsypané turistama, takže lavičky se nedaly vůbec vyfotit. V brzkém ránu tu moc turistů nebylo, ale velká část plošiny je bohužel v rekonstrukci. 

Hned u vchodu do tzv. Gaudího zahrad vás upoutají dvě menší budovy, které vypadají jako z pohádky. V jejich architektuře se zračí typické věžičky, hra s oblouky, mozaikovitá práce a barevnost.

Za branami vede vhůru schodiště k Sala Hipóstila, jež tvoří samý střed parku. Barevné schodiště je vyzdobeno cimbuřím, jeho dominantou jsou dvě vesele vybarvené fontány. Jedna z nich má podobu ještěrky (symbol alchymie), nad ní se nachází hlava hada s bronzovými rohy (symbolizuje léčivé umění).

Na horním konci schodů je lavička, která se podobá dokořán otevřeným ústům. Poloha lavičky je zvolena tak, že v létě leží ve stínu, zatímco v zimě na ni svítí sluníčko.

Sala Hipóstila (Sál sto sloupů) se měla stát jakýmsi centrálním tržištěm zahradního města. Koloádu tvoří celkem 86 dórských sloupů podpírajících střechu. Strop je vyzdoben čtyřmi barevnými kotouči, na nichž jsou zobrazena slunce poskládaná ze střepů dlaždiček, lahví a úlomků kamene. Výzdoba sálu je rozmanitá a bohužel je teď v rekonstrukci, takže většina výzdoby je zakrytá.

Zvlněné viadukty a sloupořadí se přimykají ke kopci a vypadají jako nějaké pokřivené palmy nebo jeskyně.

Salvator Dalí kdysi napsal: "V parku Guell jsme vstoupili do jeskyně branami, které měly podobu volských jater". Tento umělec surrealistický park velmi obdivoval...

játra... to by mě teda nenapadlo...

Z parku Guell jsme se spustili do čtvrti Grácia. Cestou jsme se ale ještě nezapomněli zastavit u dalšího architektonického skvostu.

Casa Vicens byla jedním z prvích Gaudího příspěvků Barceloně a vznikla v letech 1883-1888 jako letní sídlo pro výrobce dlaždiček Manuela Vicense.

Když Gaudí navštívil staveniště poprvé, všiml si žluté cínie, která tam rostla. Zaujala ho natolik, že její podobu převzal jako motiv pro kachlíky, kterými dal obložit vnější zdi této maursky vypadající budovy.

Palmový list, který rovněž na pozemku našel, mu zase posloužil jako inspirace pro fantazijní železný plot.

Čtvrť Grácie je umělecká čtvrť Barcelony se spletí úzkých uliček a náměstí zaplněných malými obchůdky. Kdysi byla Grácia samostatnou obcí, která dokonce vyhlásila nezávislou republiku. Teď je tu asi největší koncentrace malých butiků, obchůdků se vším možným a malými galeriemi. Kdyby měl člověk na to prostředky, daly by se tu nakoupit krásné originální kousky oblečení.

Posledním místem, které jsme prostě MUSELI navštivit- byla Sagrada Familia.

Tato neogotická katedrála je jedním ze symbolů Barcelony a zcela určitě také vrcholem Gaudího tvorby. Práce na svém životním díle začal Gaudí v roce 1883 a jeho původním snem bylo postavit největší svatyni křesťanství. Svou katedrálu plánoval osadit 18 věžemi, kde 12 mělo reprezentovat apoštoly, 4 evangelisty, jedna panu Marii a ta největší Ježíše Krista. Sám Gaudí se však plánovaného výsledku a konce stavby nedožil. 

Gaudí zasvětil stavbě katedrály celý zbytek svého života a stále pracoval na dalších a dalších návrzích. V roce 1926 přišel Gaudí v důsledku dopravní nehody o život a stavba stále ještě čeká na své úplné dokončení. Po Gaudího smrti se vedly dlouhé spory o to, zda se má v práci pokračovat. Jak je vidět, ve stavbě se pokračuje pořád a vypadá to ještě na dlouho.

Já teda musím konstatovat, že mě Sagrada ani při první návštěvě, ani tentokrát, moc nenadchla. Sice je to asi úžasná stavba, ale je obklopená rušnýma ulicema, všude davy a ke stavbě se vlastně nedá ani přiblížit. Při pohledu zdálky si člověk asi tu architekturu moc nevychutná, blíž se nedostane, takže to celé trochu postrádá atmosféru.