na Radechov

V opravdu hodně parném nedělním dni jsem se nakonec vydala o něco posunout a opravit kešku na vrch Radechov poblíž Bělé pod Bezdězem.

Cesta tam byla překvapivě v pohodě. Nejdřív do Nymburka a potom rychlíkem, který přes Mladou Boleslav dojel přímo do Bělé pod Bezdězem. Hlavní nádraží je dost bokem, ale mě to vyhovovalo, protože jsem rovnou nastoupila na zelenou turistickou značku a zamířila do lesů.

Přes rozcestí Bílý kámen jsem se dostala na Páterovskou cestu a po ní došla k silnici, u které stojí tzv. Bílý kříž.

K zámečku Radechov jsem pak šla porůznu po lesních cestách. Nebylo úplně snadné se vymotat, ale podařilo se a vydala jsem se k vrcholu kopce s keší. 

konečně pod Radechovem

Zpátky jsem to vzala kolem zámečku a kus potom po silnici.

Zámeček Radechov pod stejnojmenným kopcem je roubená budova v tyrolském stylu z poloviny 19. století. Původně se jednalo o lovecký zámeček Valdštejnů, na kterém pobývali i členové císařské rodiny. Po zestátnění začal sloužit jako myslivna.

Po silnici se šlo překvapivě dobře, ale přesto mě dosažení Bělé pod Bezdězem docela potěšilo, vedro bylo fakt úmorné. 

Bělá pod Bezdězem je historické město založené ve 13. století, které se pyšní zachovalým historickým jádrem, památkovou zónou s významnými stavbami jako zámek s muzeem, augustiniánský klášter a farní chrám Povýšení sv. Kříže. 

Nic z toho jsem tentokrát neviděla, nebyl na to čas a ve vedru ani chuť. Obešla jsem jenom náměstí, vyfotila radnici a zašla do cukrárny na kafe a zmrzlinu.

Původní renesanční jednopatrová kamenná radnice s mohutnou věží postavená v roce 1613 byla v roce 1852 zvýšena a doplněna o vedlejší budovu se šatlavou 

Na zdi radnice je zavěšen původní Český loket

roubenky poblíž radnice

pomník obětem 1. světové války Na Stráž od J. Mařatky a P. Janáka je kulturní památkou

hudební altán uprostřed náměstí

pomník věnovaný studentsvem Karlu Hynkovi Máchovi

Představitelé Bělé pod Bezdězem se bohužel kdysi dávno rozhodli, že vlak bude jejich obec velkým obloukem míjet. To má za následek to, že k jakémukoliv nádraží je proklatě daleko. Ze samotného centra to je nejblíž na nádraží Bělá město, ale i tak je to asi kilometr a půl.

Cestou na nádraží jsem míjela pěknou Českou bránu ze 14. století, kolem které jsou vidět i zbytky opevnění. Hradby měly pět bran a malou branku, tou se chodilo pro vodu pod město. Před Českou bránou jsou patrné zbytky padacího mostu, ten vedl přes skoro dvacet metrů široký příkop. Dochovaly se zbytky hlavní hradby, parkánové zdi a příkopu.

Cestou na nádraží se v dálce ukázal hrad Bezděz.

No, bylo to pěkné, ale bylo toho dost. Vedro bylo fakt úmorné a cesta zpátky (jako obvykle) o dost horší než cesta tam, hlavně čekání na hrozném nádraží v Mladé Boleslavi, které je celé zavřené, takže bylo nutné sedět venku na slunci...

k Holanským rybníkům

V parném sobotním dni jsme se vydali na menší výlet kolem Holanských rybníků. Zaparkovali jsme nedaleko rozvodny Babylon, na zahájení výletu prošli nepříjemný úsek po silnici a pak už se vydali do lesa po zelené turistické.

Už podél silnice jsem si všimla, že je všude spousta zralých borůvek. Ve shonu posledních týdnů jsem to vůbec nezaznamenala. Ale asi kvůli suchu jsou dost droboučké, takže jsme se moc nezastavovali.

Po značce jsme došli k půvabné osadě Babylon. Jsou tu celkem asi čtyři stavby, ale všechno obklopené lesy a většinou roubenky. Je to tu krásné a hlavně klidné.

Kousek za obcí je upravená zřícenina kaple.

Cestou k Hostíkovícím se začaly otevírat první pohledy do kraje, v dálce je vidět Bezděz.

Nedaleké Hostíkovice jsou poměrně malá obec, kterou bychom asi jinak jen rychle prošli. Ovšem je tu krásný kostel, u kterého jsme se už kdysi dávno zastavovali.

Kostel Nejsvětější trojice vznikl v roce 1839 přestavbou původního gotického kostela sv. Kateřiny z konce 13. století.

Po obejití kostela jsme překročili silnici a kolem krásného statku se vydali k Milčanskému rybníku.

Milčanský rybník v pozadí s Ronovem

Milčanský rybník jsme obešli, minuli kemp s občerstvením a napojili se na červenou značku. U bývalého tábořiště je teď další (docela rušné) občerstvení. Byla zrovna doba oběda, takže dost plno. Ale to nás neodradilo a dali jsme si aspoň kafe.

O kus dál jsme z červené značky odbočili ke zřícenině hradu Vítkovec (nebo taky Milčany). Místo bylo podle archeologických nálezů osídleno od konce 14. století. Od počátku 15. století je již písemnými prameny zmiňován nový hrad. Od roku 1543 je však již popisován jako pustý. Poslední písemné záznamy se o hradu zmiňují v 17. století. Do dnešních dní se dochovala pouze část obvodové zdi a zbytky valů a terénních nerovností.

Další cesta nás vedla k Hrázskému rybníku před kterým se nachází snad nejkrásnější místní památka- kamenný mostek. Most je parádní, zjevně starý, ale nic konkrétnějšího se mi o něm zjistit nepodařilo.

Most se nachází u bývalého Mlýnského rybníka, nedaleko stával mlýn. 

Zdejší rybníky vytvářejí už od středověku soustavu, která byla propojena a kterou zásoboval vodou hlavně Bobří potok. Dneska je vidět řada spojnic, některé rybníky ale už zanikly.

Hrázský rybník

Mezi Dolanským a Hrázským rybníkem se nachází Dolanský vodopád. Jde vlastně o dokonale zarovnanou strouhu mezi rybníky. 

Na můstek přes Bobří potok u Dolanského rybníka byly instalovány dvě sochy- dívka a vodník. Sochy upomínají na knihu Miloše Urbana Hastrman, podle které byl později natočen stejnojmenný film o baronovi Johannovi Salmonovi de Caus, šlechtici a hastrmanovi, který se vrací z cest po světě, aby začal obnovovat rybníky na svém panství.

Další cesta vedla podél Dolanského rybníka, otevíraly se pěkné výhledy na Ronov a Vlhošť. Vedro bylo poměrně slušné, ale rybníky vypadaly hodně zeleně, ke koupání to fakt nelákalo. Na pěkném místě u vody jsme alespoň posvačili.

Ronov

Vlhošť

"svačinové" místo

Na odbočce jsme potom zamířili do Malého Boru, odkud už to bylo k autu jen pár metrů. Cestou jsme míjeli studánku, ve které (překvapivě) byla i voda. Pít jsme se ji ale neodvážili.