Oybin

Cestou domů v neděli jsme se zastavili v Oybinu, kam se chystám už leta letoucí. Počasí bylo ukázkově jarní, návštěvníků přiměřeně. Prostě, co víc si přát.

Romantická zřícenina hradu a kláštera Oybin je asi největší turistickou atrakcí Žitavských hor a jednou z nejvýznamnějších památek Horní Lužice. Stojí na temeni mohutné pískovcové stolové hory (514 m) nad severním okrajem letoviska Kurort Oybin. 

Nejstarší prokázané osídlení je z doby bronzové, od 6. století před naším letopočtem byl zřejmě kopec i s okolím neobydlený a znovu byl lidmi využíván teprve v 11.-12. století. Z období slovanského osídlení pochází také jméno hradu, jehož nejstarší dochovaná forma z roku 1290 je Moibin - místo Mojbovo. K jeho změně na Oybin došlo v souvislosti s pozdějším německým osídlením.

výhled na vesnici a směrem do Čech

Johann Alexander Thiele- Oybin v Žitavských horách, 1745

Hrad vznikl patrně ve 13. století, klášter vyrůstal v letech 1366–1384, tedy převážně v éře Karla IV., kdy Lužice tvořila součást českého státu. V roce 1369 založil Karel IV. na Oybinu klášter Celestýnů, který podléhal řádovému klášteru v italské Sulmoně. Za velké bouře r. 1577 byl klášter a hrad zapálen bleskem a téměř celý areál byl požárem do základů zničen. K jeho obnovení už nedošlo a zříceniny pomalu chátraly, takže dnes jsou k vidění v podstatě už jen ruiny.

Zdi císařského paláce byly postavené z obrovských pískovcových kvádrů. Hradní výspa nabízí téměř kruhové panorama od vrcholu Hvozd na jihu až po město Žitavu na severovýchodě. 

Stavba kláštera je částečně vytesaná do skály a úchvatně působí zejména velká klenutá okna. 

vyhlídka z věže

Celý areál obchází také několik pěších stezek, místy vetknutých do skal, které nabízejí zastavení s výhledy na okolí i hrad.

Jenom kousek od Oybinu jsme se ještě stavili u zříceniny Karlsfried. 

Karlsfried byl založen ve 14. století římským císařem a českým králem Karlem IV. jako strážní hrad. Hrad zanikl v první polovině 15. století.

Poslední zastávka na kávu už byla v Čechách v Jablonném v Podještědí. Bazilika byla zavřená, tak to bylo opravdu rychlé.

Roku 1699 byla v Jablonném zahájena stavba nového klášterního kostela sv. Vavřince podle projektu vídeňského architekta J. Lucase von Hildebrant a trvala až do roku 1722. Bazilika byla vysvěcena až roku 1729. 

Vedlejší klášter vznikl kolem roku 1250 za přispění Havla z Markvartic a jeho manželky Zdislavy z Lemberka. Roku 1425 bylo městečko včetně kláštera husity vypleněno. Ke konci 17. století pak začala zásadní obnova areálu.

Náměstí v Jablonném je pěkné, ale dojem dost kazí ta hlavní silnice, co jím prochází.

Lužickosrbské muzeum

Na nádvoří hradu Ortenburg stojí Lužickosrbské muzeum/ Serbski muzej. Původní budova byla postavena jako solný sklad, později sloužila jako soud. Za druhé světové války tu sídlilo gestapo. Od roku 1971 je zde umístěno Lužickosrbské muzeum. 

Po dlouhé době jsem navštívila i nějakou tu vnitřní expozici.

Toś póznał som, ty serbska zemja luboměta, wšu martru, kótruž wót něga sy huśerpeła!

 

Bohaté stálé sbírky zahrnují období od pravěku do současnosti, nádherná je sbírka lidových lužickosrbských krojů. 

Každoročně jsou pořádány i zajímavé příležitostné výstavy. Část expozice byla věnována lužickosrbským umělcům.

Božena Nawka-Kunysz- Srbské pohádky

Sophie Natuškec- Zelený býk

Hanka Krawcec- Ilustrace k písním Handrija Zejlerja

Výstava ukrajinského umělce Andrzeje Sharana.

V lužické srbštině jsou dost vtipné názvy měsíců; leden- wulki róžk, únor- mały róžk, březen- nalětnik, duben- jutrownik, květen- róžownik, červen- smažnik, červenec- pražnik, srpen- žnjenc, září- požnjenc, říjen- winowc, listopad- nazymnik, prosinec- hodownik.