Jižní Itálie- Neapol

V sobotu jsme se vydali prohlédnout si Neapol. Byli jsme varováni, že je to trochu "divočejší" město plné troubení aut a hluku.. ale stejně jsme byli překvapeni.

Já osobně jsem si připadala jak v jiném světě, možná to umocnilo i sobotní dopoledne, kde jsou všude trhy a město je plné místních i davů turistů. S turistama se asi halt musí počítat vždycky, ale tady jsem snad poprvé konstatovala, že ten celkový nepořádek, rachot a tlačenice je na mě už fakt moc.

renesanční Porta Nolana- městská brána z 15. století

brána z druhé strany

Město založili Římané coby novou kolonii, z toho vychází i jeho název Nea-polis - doslova znamená "nové město". Po staletí její existence se v Neapoli vystřídala velká řada místních i zahraničních vládců, město zažilo období slávy i úpadku. To vše, a navíc i blízkost stále činné sopky, zformovalo divoké město plné kontrastů do podoby, jak jej známe dnes. Unikátní střet řady kultur se propsal i do místního dialektu, který je nesrozumitelný dokonce pro mnohé Italy z jiných regionů.

typická ulička

typický palác, mohutný, omšelý, předělaný na byty

kostel sv. Filipa a Jakuba- barokní skvost Neapole

všude v Neapoli byly v kostelech takové divné betlémy z kůry a mechu (k dostání i jako suvenýry)

Po hlavní turistické tepně Via Benedetto Croce jsme došli až na náměstí u kostela sv. Kláry. Cesta to nebyla vůbec jednoduchá, pohybovali jsme se v davu, který se tak nějak plynule posunoval, občas do nás někdo narazil v protisměru, občas se někdo začal drát opačným směrem nebo s troubením projíždělo auto či motorka.

obelisk sv. Dominika na Piazza San Domenico, bazilika sv. Dominika za ním vypadá trochu zvláštně (jako všechno v Neapoli)

Místní paláce mě fascinovaly, všechno obrovské, brány naddimenzované.. ale všechno takové zchátralé, jakoby bývalé krásné paláce šlechta opustila, tak je zabral lid, co se nehodilo nechal být a ve zbytku si zbudoval byty.

další palác

Bazilika sv. Kláry je impozantní klášterní komplex založený ve 14. století Robertem z Anjou v gotickém slohu. Uvnitř je klášter a muzeum s freskami od Giotta. V 18. století byla bazilika barokně přestavěna, během druhé světové války byla ale vážně poškozena. Následné restaurátorské práce vrátily bazilice její původní vzhled ze 14. století, přičemž uvnitř byly zachovány monumentální hrobky z 18. století.

Naproti bazilice stojí barokní kostel Gesù Nuovo, který vznikl přestavbou paláce Palazzo Sanseverino, přičemž z paláce zůstala zachována charakteristická renesanční fasáda s rustikou. Kostel je opředen spoustou pověstí o záhadných znacích na fasádě, které jsou interpretovány jako magické formule nebo dokonce jako starobylá notová osnova. 

Obelisk dell'Immacolata na Piazza del Gesù Nuovo před kostelem z roku 1747 je nádherným příkladem neapolského barokního sochařství. Je vysoký 22 metrů vyniká bohatou mramorovou výzdobou a sochami významných jezuitských světců. Obelisk byl postaven na místě, kde dříve stála zničená jezdecká socha, a je dodnes zdoben květinovou korunou každého 8. prosince na počest svátku Neposkvrněného početí Panny Marie.

Z náměstí Piazza del Gesù Nuovo jsme pokračovali rušnými ulicemi na Via Toledo. Trochu jsem doufala, že se po opuštění úzkých uliček dav trochu rozvolní, ale ne. Na široké Via Toledo bylo narváno  ještě víc...

památník Salvo D´Acquisto připomíná odboj za 2. světové války

Po Via Toledo jsme došli až  k jedné z hlavních atrakcí Neapole- Galerii Umberto.

Galeria Umberto I. je nejvyšší zastřešená pasáž Evropy, uvnitř je zaplněna řadou obchodů, restaurací, ale i luxusními byty. Historie pasáže není příliš dlouhá. S budováním se začalo v roce 1887 na místě, kde dříve stávala čtvrť silně zamořená cholerou. Kvůli strašným hygienickým podmínkám byla celá obytná čtvrť stržena a na jejím  místě postavena Galerie Umberta I., symbol moderní doby. Architektem stavby byl Emanuele Rocco, který se při stavbě galerie inspiroval podobnou stavbou, Galerií Viktora Emanuela II. v Miláně. Původní záměr byl vybudovat nové centrum Neapole, kde se na „nejlepší“ adrese budou scházet lidé, kteří zde budou bydlet i pracovat. 

Hned naproti východu z pasáže jsme si všimli velké fronty u luxusní kavárny Gambrinus. Vzpomněla jsem si, že o ní mluvili Manu a Matěj, tak jsme nahlédli i dovnitř. Kavárna byla založena roku 1860 a vyznačuje se secesním stylem a bohatou vnitřní výzdobou od místních umělců. Setkávala se zde intelektuální elita a umělci jako D'Annunzio, Hemingway nebo císařovna Sisi.

Od kavárny je to už jen pár kroků na náměstí Piazza del Plebiscito, kde se nachází Královský palác (Palazzo Reale), bývalé královské sídlo Bourbonské dynastie. Naproti paláci je bazilika sv. Františka z Pauly. Bazilika je příkladem neoklasicistní neapolské architektury inspirované římským Pantheonem. Nechal ji postavit Ferdinand I. jako votivní dar svatému Františkovi z Paoly. Bazilika je obrovská, v interiéru jsou díla umělců jako Canova a Giordano a v jejím podzemí mělo prý být původně vybudováno mauzoleum rodu Bourbonů .

No, za mě sice zdálky impozantní, zblízka ale opuštěné, zabedněné, odpadky, smrad. Ani ty davy, co se tísní na Via Toledo, sem nedojdou.

Palazzo Reale

Po mírném zklamání z Piazza Plebiscito jsem se chtěla podívat do čtvrti Santa Lucia v očekávání romantického přístavu a uliček. Cesta tam sice příkrýma uličkama vedla, jinak ale přístav nebyl nic moc. Možná to bylo způsobeno tím, že celé nábřeží bylo rozkopané a nedalo se tam jít.

Prošli jsme tedy ke Castelu dell’Ovo, který je nejstarším hradem Neapole. Dle legendy je v této pevnosti zazděno vejce, a pokud by bylo zničeno, bude zničena i celá Neapol.

přítav a Vesuv

Cestou zpátky jsme (už dost hladoví) zjistili, že Italové mezi 4 a 6 odpoledne zavírají všechny restaurace, zřejmě aby užili alespoň část siesty. Najíst se v tuhle dobu je poměrně obtížný úkol. Nakonec jsme ale jednu pizzerii našli, takže sláva, měli jsme v Neapoli místní moc dobrou pizzu.

Cestou zpátky jsme se ještě jednou zastavili v bazilice sv. Kláry, která byla dopoledne zavřená.

Původně gotický interiér baziliky byl v 17. století barokně upravován, došlo k vytvoření řady fresek, štuků a vznikl nový oltář. Řada původních gotických prvků však přitom zanikla. Po válce byl  komplex prakticky v ruinách, rekonstrukce probíhala v 50. letech a vyznačovala se snahou o návrat k původní gotické struktuře.

V bazilice se mimo jiné nachází silikonová "figurína" blahoslavené Marie Kristiny Savojské (1812-1836). Marie Kristina byla dcera sardinského krále, která se v roce 1832 provdala za Ferdinanda II. a stala se královnou Obojí Sicílie. Zemřela velmi mladá, krátce po porodu, byla hluboce věřící a věnovala se charitativní činnosti. V roce 2014 byla blahořečena.

Od kostela jsme pak procházeli kusem Neapole přes Piazza Mercato, už ne tolik turistickým, ale možná o to pěknějším.

V neděli jsme se od  nádraží vydali trochu severněji a mířili ke katedrále a Archeologickému muzeu. U nádraží to ještě vypadalo typicky "neapolsky"- hluk, řev, troubení aut, davy.

Giuseppe Garibaldi

Pak jsme ale prošli k bráně Porta Capuana a dost se to zlepšilo. Turistů sice bylo všude ve starém městě hodně, ale když člověk nešel vyloženě po hlavní ulici, docela to šlo.

Porta Capuana je mohutná renesanční brána postavená v roce 1484 podle návrhu Giuliana da Maiano a představovala rušné místo na okraji latinské čtvrti.

 

Hned vedle brány stojí renesanční kostel Santa Caterina a Formiello z 16. století, který se pyšní freskami od umělců jako Luigi Garzi a Paolo De Matteis, a také dřevěnými lavicemi od Benvenuto Tortelliho. V interiéru je řada kaplí šlechtických rodin.

Obešli jsme Castel Capuano a vydali se směr katedrála. 

Castel Capuano je jedním z nejstarších hradů v Neapoli, plnil funkci pevnosti, královského sídla a hostil řadu osobností jako Francesco Petrarca a Carlo di Durazzo.

O pár ulic dál už jsme narazili na boční vchod do katedrály.

obelisk sv. Gennara byl postaven v 17. století na důkaz vděčnosti, že město uniklo erupci Vesuvu v r. 1631

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Neapoli vznikala v průběhu staletí pohlcováním stávajících budov, jako je bazilika Santa Restituta (s nejstarším křtitelnicí na Západě) a kaple pokladu San Gennaro. Po zemětřeseních byla katedrála několikrát přestavována, současná podoba pochází z 19. století.

bazilika San Paolo Maggiore

nohy na balkoně

Hlavní ulice začala být klasicky nacpaná, tak jsme se vydali jinudy a obcházeli trasu okolníma uličkama. Na Piazza Vincenzo Bellini (které se mi mimochodem líbilo snad ze všech neapolských náměstí nejvíc) jsme narazili na pozůstatky řeckých hradeb ze 4-5. století před n. l. 

tady je asi Neapol v kostce

ulička k bráně Alba

Další příjemné náměstí, na které jsme narazili, byla Piazza Dante se sochou Danteho.

Těsně před Archeologickým muzeem jsme viděli další pěknou pasáž, tentokrát Galleria Principe di Napoli. Byla hezká a bez turistů, ale taky úplně opuštěná. Možná to ale bylo jen tím, že byla neděle.

Národní archeologické muzeum, kam jsme se potom vydali na prohlídku, patří mezi nejvýznamnější muzea na světě. Hlavně proto, že jsou v něm k vidění poklady z Pompejí, Herculanea, Stabií, sbírka Farnese, řecké památky a taky nejstarší egyptské nálezy v Evropě. Muzeum bylo založeno v roce 1816 a je tu k vidění tolik starověkých soch, mozaik, nápisů a unikátních nálezů, že to jednoho naprosto zničí... Strávili jsme tu snad 4 hodiny, pěkné, ale vyčerpávající.

pravý Faun z Pompejí

Básnířka z Pompejí aneb Sappho

pekař Terentius Neo s manželkou v tehdy oblíbené "intelektuální" póze/ z Pompejí

Archeologické muzeum bylo skvělé a určitě návštěvu doporučuju. Ke konci prohlídky už jsem se ale dost těšila do kavárny. 

Po muzeu jsme vyšli už do tmy, ozkoušeli ještě nějaké fast foody v uličkách a vydali se na nádraží a "domů". Na Neapoli je možná nejlepší místní široká nabídka různých slaných a sladkých pochoutek všech variant a tvarů. Hodně známá je třeba pizza fritta, což je plněná pizza smažená v oleji- nezdravé, ale dobré. Taky různé sladké zákusky vypadají moc dobře, stihli jsme ochutnat jenom zlomek z nich.