Křížový vrch, Kopeček a další výlet do Polska

Po prohlídce trochu ponurého Sokolowska jsme se přesunuli zpátky do Čech a vydali se směrem k Adršpašským skalám. Ne teda úplně do nich, ale do překvapivě prázdných míst vzdálených od skal asi 3 km. Ze Zdoňova jsme po žluté turistické značce došli ke kapli sv. Jana Nepomuckého, u které nás zaujaly jakési menhiry.

Zdoňovské menhiry je projekt vybudovaný k poctě říše zvířat. Podílela se na něm mezinárodní umělecká skupina z Čech, Rakouska, Německa, Slovinska a USA pod vedením slovinského velvyslance UNESCO Marka Pogačnika. Zvířata jsou tu rozčleněna podle živlů, každé má vlastní značku vytesanou na jednom kameni.

tohle je třeba kráva



a skutečné krávy se pásly nedaleko

 Z rozcestí jsme vystoupali po neznačené cestě (spíš teda "necestě") na Kopeček, kde je krásná zřícenina kostela Panny Marie. Kostel byl postaven jako poutní v roce 1667. Nařízením Josefa II. byl v roce 1786 uzavřen, od té doby zřejmě chátrá. Místo je to tajemné, má fakt atmosféru. Před těmi x lety, kdy jsem tu byla naposledy, to tu skoro nikdo neznal, takže to bylo trochu jiné. Teď už je místo vyznačené i v mapách a přeci jen sem asi chodí víc lidí.

každý si tu mystiku vykládá po svém, bytosti tohoto místa určitě taky :-)

Kopeček zdálky

Když jsme se vrátili na turistickou značku, pokračovali jsme po ní až na vedlejší Křížový vrch. Je tu několik skalních věží a křížová cesta ze 17. století. tvořená nedávno zrestaurovanými litinovými deskami. Kromě toho je tu absolutní klid a krásné výhledy na Adršpach, Krkonoše a vůbec široké okolí.

Jess si tu našla taky něco pro sebe- tentokrát bazének s vodou, super co

vzadu Krkonoše

vpředu Adršpašské skály

na vrcholové plošině stojí kříž z roku 1857

mraky cestou zpět, bude se měnit počasí...

Odpoledne jel Martin na ryby, tak jsme s Jess zašly od kempu po zelené značce přes Mirošovské stěny na Bukovou horu. Smírčí kříž tu připomíná povraždění 23 místních Němců při jejich odsunu po 2. světové válce. Nedaleko stojí ještě pomník smíření, k tomu jsme už ale nedošly.

vyhlídka od křížku na žluté značce

Večerní procházka nás nakonec docela zmohla, tak jsme nedělní program už ukončili.

V pondělí jsme se ale znovu v plné síle vydali opět do Polska k místním pro nás neznámým památkám.

První byl mohutný zámek Ksiasz. Museli jsme projet Walbrzychem, což se ukázalo kvůli rozkopaným hlavním komunikacím docela jako oříšek. Nakonec po mohutném objíždění jsme slavili úspěch a mohli zaparkovat na placeném parkovišti u zámku.

Książ je největší zámek Dolního Slezska a třetí největší v Polsku (po Malborku a Wawelu). Původní obranná tvrz z konce 13. století, přestavěná na barokní knížecí sídlo, měla velký strategický význam - chránit obchodní stezku ze Slezska do Čech. Ve 14. století hrad na krátko připadl dokonce k českému království, ale rozhodujícím pro jeho další existenci se stal rok 1508, kdy připadl do rukou pruského šlechtice Konráda z Hochbergu, jehož potomci zde nepřetržitě sídlili až do roku 1941.

Hochbergové se postupně vypracovali z nižší šlechty až na jeden z nejbohatších pruských rodů, který v 19. století dokonce získal knížecí titul.

Základem stavby je goticko-renesanční palác s kamennou věží vysokou 47 metrů. K němu bylo v letech 1718–34 přistavěno uměnímilovným hrabětem Konrádem Ernstem Maxmiliánem z Hochberku barokní křídlo s monumentálním východním průčelím a současně vzniklo i velkolepé čestné nádvoří, uzavřené novým vstupním křídlem v předzámčí. V 18. a 19. století vznikly na místě bývalých hradních parkánů zahradní terasy s vodními bazény a fontánami. Druhá zásadní přestavba zámku proběhla v letech 1909–23, kdy vzniklo ohromné pseudorenesanční severní a západní křídlo s dvěma věžemi a hlavní věž ukončila její dnešní typická měděná helmice s vyhlídkovou plošinou. Majetek byl ovšem Hochberkům zkonfiskován ve prospěch Německé říše v roce 1941.

V nadcházejícím období pak byl hrad upravován na vojenské velitelství SS a podle některých zdrojů i na jeden z hlavních stanů samotného Hitlera. Naprostá většina dokumentů byla ale před příchodem Rudé armády ustupujícími Němci zničena, a tak je veškerá stavební činnost na zámku v letech 1941–45 obestřena záhadami a dosud neobjasněnými hypotézami. Jisté však je, že tu vězni z koncentračního tábora Gross-Rossen v Rogoźnici (asi 25 kilometrů severozápadně od zámku u města Strzegom) v nelidských podmínkách razili ve dvou úrovních (15 a 50 metrů pod zámkem) ohromné tunely a chodby, spojené s nádvořím nákladním výtahem s nosností i pro auta a osobními výtahy přímo do zámeckých komnat. Předpokládá se, že zde měla být továrna na chemické zbraně a dokonce se ve vazbě na nedaleké uranové doly spekuluje s myšlenkou, že zde Němci chtěli dokončit vývoj tajné (zřejmě jaderné) zbraně, která by zvrátila průběh války v jejich prospěch.

pohřební kaple rodu Hochbergů v zahradě

Kromě zámku je Ksiaz známý také kvůli zdejšímu hřebčínu. Rozlehlý hospodářský areál se stájemi založili v 18. století Hochbergové. Knížecí stáje měly 82 tažných koní a 26 pracovních koní, během I. světové války se ale Hochbergové museli zdejšího majetku vzdát. Od roku 1935 fungoval hřebčín Fürstenstein pod pruskými úřady a v roce 1941 byl zkonfiskován ve prospěch Německé říše. Koncem II. světové války byl chov koní zničen, po válce v roce 1947 byla zahájena obnova chovu, při níž bylo dovezeno prvních 37 hřebců z Koźle. Dnes je hřebčín Książ hlavním centrem a jediným státním chovem slezského plemene, které je od roku 2005 chráněným plemenem.

chtěli jsme vidět ty slavné koně, ale i přes množství a velikost ohrad jsme viděli jenom tohohle jediného :-)

Po prohlídce zámku jsme se (už poučeni) oklikou a druhou stranou vrátili do Walbrzychu, kde jsem si chtěla prohlédnout hlavně místní zapomenuté mauzoleum.

Jde o nacistické Mauzoleum hrdosti, cti a síly, které tu bylo vybudováno v roce 1938 a bylo věnováno památce 23 zabitých průkopníků národněsocialistického hnutí ve Slezsku a 177 tisícům Slezanů padlých v I. Světové válce.

Projekt nacistické svatyně byl svěřen Robertowi Tischlerowi. Architekt si dokonale uvědomoval fascinaci nacistů stavbami starých říší, takže stvořil surovou čtvercovou kompozici o rozměrech: 24 metrů šířka, 27 metrů déłka a skoro 6,5 metrů výška. Stavba z barevného kamene byla obklopena valem ve tvaru podkovy. Před čelní stěnou budovy stály z každé strany tři sloupy, jediná výzdoba budovy byly mramorovo-zlaté mozaiky na stropech. Na starých fotografiích nejsou vidět žádné svastiky zato v okolí v lesích byla donedávna k vidění obrovská kamenná koule se svastikou- nikdo ovšem neumí dnes říci, kde bylo její místo v mauzoleu. 

Uprostřed nádvoří „Pomníku Slezanů“ ustavičně hořel věčný plamen (ve starých říších byl planoucí oheň symbolem jednoty říše a zde byl nazýván svatým očistným ohněm) podepřený v kalichu čtyřmi lvy, dále zde byla bronzová mísa věčného ohně podepřená třemi hrdiny. Před vchodem na pylonech byly umístěny čtyři orlice sedící na koulích se svastikami. Kolem byly "kaple": jedna zasvěcená bohatýrům, kteří zahynuli při upevňování nacismu, druhá – dělníkům, kteří zemřeli na pracovišti, ve třetí byla uschována zlatá kniha města, kam se zapisovala jména zemřelých. 

Obrovská ruina je docela výjimkou, protože se dochovala do dnešní doby a nebyla jako podobné monumenty vyhozena do povětří.

Po mauzoleu jsme se vydali i do centra města. Na to, jak je celá aglomerace roztahaná, je samotný Walbrzych celkem malý, náměstí, pár památek a šlus. Taky jsme museli konstatovat, že domy mimo náměstí vypadají dost zanedbaně, ošklivé dvorky, všude oprýskaná omítka... asi to tu není zrovna vzkvétající region...

Walbrzych byl založen, podobně jako velká většina středověkých měst, v době stavitelského rozmachu na konci 13. století. Zajímavým se město stává až s první zmínkou těžby uhlí v polovině 16. století a již od této doby se Walbrzych začíná orientovat na průmyslovou výrobu. Plnohodnotným industriálním centrem se město stalo na začátku 19. století, kdy zde bylo na vrcholu rozkvětu hornictví, ale také tkalcovství.

Průmyslový význam města ještě na začátku 20. století podpořil vznik skláren a keramiček, z nichž mnohé fungují dodnes. Existence těchto průmyslových podniků byla hlavním důvodem, proč ve Walbrzychu zůstala po 2. světové válce převážná část německého obyvatelstva, na rozdíl od jiných polských měst.

kostel Matky boží bolestné

v klasicistním Albertichově paláci ze začátku 19. století je muzeum porcelánu

 

Renesanční palác Czettritzů ze začátku 17. století se původně nazýval hrad Walbrzych. V 18. století hrad i celé město koupil Konrad Maxmilian Hochberg a provedl tu řadu stavebních úprav.  Dneska sídlí v paláci škola.

Před budovou mě zaujala pamětní deska vévodkyně Maria Teresy Pszczyńské. Ta pocházela z Anglie, říkalo se jí Princezna Daisy, byla to poslední majitelka hradu Walbrzych a teta Winstona Churchilla. Zemřela v jedné z vil postavených v zahradě paláce.

roubené stavení naproti paláci

Radnice na Radničním náměstí

Cestou domů další den jsme to vzali zkratkou přes Chvaleč a Trutnov a na hradeckou dálnici zamířili přes Kuks. Pohledy na Krkonoše tam byly docela pěkné..

Ukázalo se, že okamžitý nápad stavit se na chvilku v Kuksu patřil mezi ty lepší, v úterý dopoledne tam totiž bylo krásně prázdno. Možná i proto, že od středy se tam konal jakýsi festival, takže všichni návštěvníci se teprve chystali.

V letech 1694-1724 nechal hrabě František Antonín Špork vybudovat rozsáhlý komplex světských a církevních budov, jejichž sláva přesahovala české hranice. Podnětem pro něj byl objev minerálních pramenů. Součástí byl zámek, domov pro vojenské vysloužilce se špitálem a konventem Milosrdných bratří u Nejsvětější Trojice a několik lázeňských domů. Z původního zámku, který byl počátkem 20. století zbourán se dochovalo pouze přístupové schodiště.
Na stavbě se podíleli architekt G. B. Alliprandi, stavitel P. Netolla, kameník G. B. della Torre a slavný český barokní sochař M. B. Braun, který je autorem 24 soch, znázorňující lidské ctnosti a neřesti.

vpravo od prostředních schodů jsou neřesti

vzadu krásně upravená bylinková zahrada

z druhé strany jsou sochy znázorňující ctnosti

taky most přes Labe je technická památka

Nakonec jsme se stavili ještě v infocentru naproti Muzeu historických vozidel. To sídlí v historické secesní továrně.

Kuks byl opravdu už poslední zážitek prodlouženého víkendu, cesta byla (naštěstí) nudná a vytrvalý déšť začal (taky naštěstí) až po našem příjezdu a odnošení věcí z auta.