Žitava

Žitava bylo při letošní dovolené nejbližší větší město (cca 5 km) a to hned město moc zajímavé, do kterého už jsem se dlouho chtěla podívat.

Žitava tvoří přirozené středisko oblasti nazývané Žitavsko, jež ve středověku patřilo přímo k Českému království a plnilo úlohu spojnice mezi Čechami a Horní Lužicí. Vedla tudy obchodní stezka z Prahy do Horní Lužice, na české straně zvaná Žitavská cesta. Název města se odvozuje od slovanského označení pro „žito". Přemysl Otakar II. někdy po polovině 13. století (nejčastěji se uvádí rok 1255) povýšil Žitavu na město, nechal ji opevnit a zřídil zde dokonce mincovnu.

Od 14. do 16.století město hospodářsky vzkvétalo. Od počátku 20. let 16. století, začali žitavští přijímat luteránskou reformaci. Proto se tu po třicetileté válce usazovalo hodně českých exulantů. Kromě třicetileté války a požáru v roce 1757 město i nadále vzkvétalo, bylo centrem průmyslového saského plátenictví, vznikla zde řada tkalcoven, barvíren, ale také elektrárna, plynárna a rozmanité další, zejména strojírenské podniky.

Na konci 2. světové války byly v okolí Žitavy zřízeny pobočky koncentračních táborů Groß-Rosen a Osvětim, jejichž vězňové byli nasazeni na práci do žitavských továren (tábor v Klein Schönau). Po roce 1945 zažila pohraniční Žitava velký příliv německých utečenců z českých i slezských pohraničních oblastí. Zároveň zaznívaly i úvahy o připojení Žitavska k Československu, mj. na základě přítomnosti potomků českých exulantů v kraji. Vedení nové hranice mezi Polskem a Německem potom odtrhlo Žitavu od jejího přirozeného zázemí, přerušilo spojení směrem na východ a vedlo k jejímu poklesu na okrajové pohraniční město. 

Nejdřív jsme míjeli obrovskou a opuštěnou budovu Mandavských kasáren a potom gotický špitální kostel sv. Jakuba ze 14. století.

právě tady se těsně po válce shromažďovali odsunutí Němci

V centru jsme pak zamířili k jedné z nejvýznamějších místních památek- Solnému domu. Sedmipodlažní Solný dům je z roku 1511, později sloužil jako maštale. Dnes je uvnitř umístěna mj. knihovna Christian-Weise Bibliothek, která uchovává cenné sbírky rukopisů a starých tisků a pořádá zajímavé výstavy.

náměstí před Solným domem

O Žitavě jsem slyšela, že centrum celkem ujde, ale jinak to není až tak zajímavé město. Mně ale přišlo moc pěkné. Všude řada historických domů, uliček a zákoutí.

Tržní náměstí

Radnice

reliéf na domě

Z náměstí jsem ještě zašla k nedalekému Františkánskému klášteru s kostelem sv. Petriho. Klášter tu existoval v letech 1260 až 1543.

Cestou zpátky jsme ještě procházeli kolem krásných historických masných krámů. Jejich existence spadá už do doby vzniku města, Současná podoba pasáže s obchody pod kolonádou vznikla v roce 1838. Jedná se o jedno z posledních dochovaných tržišť tohoto druhu. Ve městě existovaly i chlebové krámy, ale ty se nedochovaly. 

Poslední den dovolené jsem se i přes vedro vydala do Žitavy znovu. Na přejezdu jsem potkala parní vláček mířící do Oybinu.

Po obvodu bývalých městských hradeb se nacházejí příjemné (a stinné) parky s občasným pozůstatkem opevnění. Ale kromě toho je tu i spousta dalších zajímavostí.

Nejdřív jsem zamířila ke květinovým hodinám. Za nimi je bývalá Řeznická bašta, která připomíná skutečnost, že místní cechy měly za úkol chránit části hradeb.

Ručičky Květinových hodin z roku 1907 se pohybují nad květinovými čísly. Přibližně 5000 květů se liší barvou v závislosti na ročním období. Vedlejší Míšeňská porcelánová zvonkohra, kterou darovali žitavští řemeslníci v letech 1965- 66, hraje každou hodinu jiné melodie.

Nedaleká kašna se nazývá Schleifermännchen-Brunnen a obsahuje památku na žitavskou tradici broušení nůžek.

Když jsem pokračovala dál parkem kolem centra, naskytl se mi pěkný pohled na gotické západní křídlo františkánského kláštera.

bývalá pošta

gotický evangelický Weberkirche

Další místo, které jsem v Žitavě chtěla rozhodně navštívit, byla zdejší Pop-artová čtvrť. Bytové domy z 80. let 20. století se v roce 2009 proměnily na barevnou čtvrť s  názvem "Mandauský lesk" („Mandauer Glanz") Čtvrť vznikla v centru města mezi ulicemi Rosen- a Grünen Straße, fasády domů navrhl berlínský umělec Sergej Alexander Dott.

Posledních pár momentek z centra a okolí.

Znovu Solný dům, z druhé strany

Radnice z druhé strany

Hrádek, Kristýna, Trojmezí

Na letošní srpnovou dovolenou jsme vyrazili na sever republiky, k Hrádku nad Nisou. Celý týden bylo dost nechutné vedro, takže možnosti, co dělat, byly trochu omezené...

Město Hrádek jsme si trochu prohlédli hned po příjezdu.

původně barokní fara a za ní kostel sv. Bartoloměje

Horní náměstí

Po ubytování jsme se jenom trochu prošli po okolí. Chtěli jsme samozřejmě vidět hlavně jezero, které bylo s ohledem na počasí hlavním útočištěm pro následující dny.

Jezero Kristýna je vlastně zatopený lignitový důl. Má rozlohu 14 ha s maximální hloubku 28 metrů. Těžba tady byla ukončena na konci 60. let, od roku 1970 byl důl postupně zaplavován. 

Druhý den ještě pořád nebylo vedro tak hrozné, takže jsme se vypravili na Trojmezí a pak do nedaleké Žitavy. 

Trojmezí na česko-německo-polské hranici se nachází mezi městy Hrádek nad Nisou, Žitava a vesnicí Kopaczów. Leží na úpatí Lužických a Žitavských hor v nadmořské výšce 235 m n. m. na řece Lužická Nisa v místech, kde se do ní vlévá Oldřichovský potok; Lužická Nisa zde tvoří česko-německou a německo-polskou státní hranici, Oldřichovský potok hranici česko-polskou.

Na německé straně se nachází poměrně jednoduchý dřevěný kříž, na polské je takový zdobnější kříž... no a na české straně je žulový obelisk :-)

Trojmezí vzniklo až v roce 1945 na základě Postupimské dohody. Tehdy byla státní hranice mezi Německem a Polskem posunuta západním směrem k linii Odra – Nisa. Trojmezí bylo poté léta nepřístupné. V roce 2004 se Trojmezí stalo svědkem oslavy rozšíření Evropské unie. Proces otevření hranic by dokončen v roce 2007, kdy se Česká republika a Polsko staly součástí schengenského prostoru.

Lužická Nisa je dál už regulovaná

Při dalších cestách do Hrádku už byl cílem většinou obchod, jedno ráno jsme vyfotila zdejší novogotický luteránský kostel zvaný Chrám pokoje z roku 1901.

Při středečním výletě jsme Hrádkem procházeli kolem bývalé továrny, abychom se dostali na turisticoku značku. Míjeli jsme přitom vilu Hermanna Schuberta (ředitele zdejší přádelny) z roku 1924, postavenou podle návrhu architektonické kanceláře Lossow & Kühne.

Na jediném výletě do přírody, který proběhl ve středu, jsme si za cíl stanovili vyhlídku na Popově skále.

Cesta vedla po modré značce do kopců před Dolní Sedlo, Císařsé údolí až ke skále Podkova. Skála je spojená s pověstí, dle které do ní svoje kopyto obtiskl čert. 

Od Podkovy už to bylo na Popovu skálu kousek. Mohutné pískovcové skalisko se nachází na vrcholu stejnojmenného kopce, který je tvořen tektonicky porušenými a silně prokřemenělými křídovými pískovci a slepenci. Vrchol skály nabízí krásný rozhled do okolí.

pohled směrem k Lužickým horám- vpravo je vidět Luž, uprostřed Klíč

vzadu uprostřed Ralsko

vykukující Ještěd

...a pohled do Polska, vlevo je vidět kousek dolu Turow

Poslední den jsem se znovu vydala do Žitavy a vzala to přes Mokřad, kolem kterého vedou haťové chodníčky.

mapka, která ukazuje, kde všude se dřív dolovalo a kde je jezero a mokřad teď

Po parném týdnu jsem se ještě poslední večer prošla k jezeru a za zvuků diskotéky z nedalekého baru si vyfotila vodu s posledními plavci.