Napříč Krušnými horami

O prodlouženém víkendu jsme opět využili pěkného počasí a vyrazili trochu prozkoumat Krušné hory. Zatím jsme byli jenom v té nejbližší oblasti u Ústí a ani tam to neznáme až tak důkladně.

Vyjeli jsme teda přes Teplice a Most k prvnímu cíli- zámku Jezeří.

Už cestou jsme se zastavili v místě bývalého arboreta, které patřilo k zámku. Na zámku jsem kdysi pradávno byla, ale o arboretu jsem slyšela poprvé. Celé "podhradí" je poseto místy, kde stávaly kdysi vesnice, je tam plno silnic, ale maximálně pár zarostlých ruin. Do oblasti bývalého arboreta jsme museli kus popojít, hledali jsme stopy po vzácných dřevinách, něco vypadalo i nadějně, ale těžko říct...

Jezeřské arboretum z počátku 19. století se mohlo pochlubit řadou velmi cenných exemplářů dřevin. Jednalo se o převislé buky, habry, jedlé kaštanovníky, zmaliničníky japonské, liliovník tulipánokvětý, platan pestrolistý, jeřáb břek a statné šácholany (magnolie). Raritou byl tzv. "Albrechtický dub", který rostl na spodní hranici zámeckého parku. Ten byl ale zničen v roce 1993, někdo ho zapálil. Až do 90. let se Doly V.I. Lenina snažily o zrušení památkové ochrany této spodní části zámeckého parku, ale po četných občanských protestech ministerstvo kultury památkovou ochranu potvrdilo.

vzadu vykukuje zámek Jezeří

Hned u parkoviště pod zámkem nás zaujala Stará štola- jde o pozůstatek po středověké těžbě železné rudy.

Dřív než k samotnému zámku jsme se vydali k tzv. Hraběcí kapli (lidově zvaná také Čertova kaple). Jde o nedostavěnou pohřební kapli rodu Lobkoviců. Autorem byl italský architekt Andreas Altomonte, stavba začala roku 1753, ale nebyla nikdy dokončena.

Podle pověsti zůstala kaple nedokončená kvůli smrti stavitelů. Majitel zámku Jezeří Ferdinand Josef z Lobkowicz chtěl vybudovat kapli s trnem z Kristovy trnové koruny, ze které by se stalo poutní místo. Během stavby jej však usmrtil padající kámen. Jeho bratr Oldřich Felix z Lobkowicz ve výstavbě pokračoval, i on byl však smrtelně zraněn stromem pokáceným na stavební dříví. Klenbu kaple zničil ďábel v podobě velkého černého jelena. Nikdo z rodiny Lobkoviců se pak již nesnažil ve stavbě pokračovat a kaple zůstala nedokončena.

Jezeří z cesty ke kapli, asi nejpěknější pohled na zámek

kaple

kaplička nad mauzoleem

asi tesařík (?) u cesty

výhled ze zámecké zahrady směr Litvínov

V zámku se pomalu a jistě všechno mění k lepšímu. V rámci expozic jsme v dolních stodolách viděli jakési kočáry a hned u zámku byly vidět bývalé psince i s figurami obyvatel. Mohli jsme Jessině názorně ukázat, jak se má skvěle :-)

Zámek pořád nevypadá moc utěšeně, ale přeci jen má novou střechu, fasády alespoň z jedné strany a postupně se opravuje. Probíhají tady prohlídky, je tu příjemná kavárna, celkově je to tam takové klidné a sympatické.

Předchůdcem dnešního zámku býval středověký hrad doložený 1363-65. Přestavba středověkého hradu na renesanční zámek byla dokončena v roce 1549. Zámek patřil rodu Hochhauserů. Po stavovském povstání byl zámek zkonfiskován a darován knížeti Karlu z Lichtenštejna, který ho o něco později prodal Villémovi ml. Popelovi z Lobkowicz na Bílině. Za Lobkowiczů došlo k rozsáhlým barokním rekonstrukcím. Roku 1713 honosný zámek vyhořel. Postupně docházelo k opravám a ačkoliv se střídaly rodové linie, zámek byl pořád ve vlastnictví rodu Lobkowiczů. Za druhé světové války zde sídlil štáb SS  a zámek byl využit pro vězeňské účely. Byl zde zřízen tábor pro prominentní zajatce. Po znárodnění byl zámek zdevastován a mobiliář rozkraden, v 80. letech byl zámek určen k demolici. Naštěstí k rychlé demolici nedošlo, zčásti i proto, že existovalo nebezpečí sesuvu celých krušnohorských svahů. Koncem 80. let došlo k prvním pokusům o záchranu objektu, nakonec se zámek podařilo zachovat a dneska stojí důstojně skoro na kraji důlní jámy.

Od Jezeří jsme vyjeli nahoru do hor a jako první se zastavili na Hoře sv. Kateřiny. Vystoupala jsem na rozhlednu Růžový vrch a v přilehlé hospodě jsme se výborně najedli. Opět příjemné místo a klid. Teda větší klid by asi byl, kdyby tam nebyla veliká skupina jakýchsi lidí, kteří se zabývali hraním tzv. terénního golfu. To spočívá v tom, že hrajou golf kdekoliv v terénu a trefují se do takových míst ohraničených tenisákama spojenýma provázkem. Bylo to teda dost zajímavé, hlavně sledovat z terasy hru té nejslabší skupiny :-)

pohled z rozhledny směrem k Jirkovu

Hora Sv. Kateřiny z výšky

Malými silničkami jsme pokračovali vrchem do Kalku. Všude rozkvetlé louky, všechny odstíny zeleně a nebe bez mráčku, vypadalo to jako z pohádky, fakt krásná krajina.

Kalek leží na hranici s Německem a vznikl v 16. století okolo hamru, kde se zpracovávala železná ruda z blízkého okolí

V rychlosti jsme se stavili na místě další z dlouhé řady zaniklých obcí- tentokrát to bylo Pohraniční neboli Reizenhein. Vesnice vznikla v 15. století na hranici, česká část zanikla, německá dál existuje. Ještě v 50. letech sem jezdil autobus 3x denně, pak se ale vesnice vylidnila, železniční trať byla zrušena a obec úředně zanikla. Zajímavé jsou tu staré fotografie míst, které ukazují, kde co stálo.

památník obětem 1. sv. války

Potom jsme projeli kolem Hory Sv. Šebestiána a odbočili ke Slunečné.

dorůstající smrková šiška

Výsluní bývalo taky hornickým městem, teď je slavné hlavně kvůli obrovské větrné farmě, více třeba zde http://www.krusnohorsky.cz/2012/02/29/6263/

vyfotila jsem jen část větrníků

Další zastávka byl Měděnec. Nejdřív jsme se občerstvili v místní příjemné hospodě a potom se vydali na kopeček s kaplí. 

Vznik osady Mědník, později nazvané Měděnec, byl od počátku spojen s hornickou činností v této lokalitě. První doložené zprávy o těžbě pocházejí z roku 1449, avšak důlní činnost zde probíhala pravděpodobně již od 10. století. V roce 1520 byl Měděnec povýšen na městečko s privilegiem svobodného výkupu stříbra. V letech 1540 až 1860 zde fungovala vitriolová huť, ve které se zpracováním pyritu a chalkopyritu vyráběly zelená a modrá skalice. Rudy byly dobývány v těsném sousedství vesnice velkým počtem dolů. K jejich odvodňování sloužily dvě dědičné štoly Boží tělo a Marie pomocná, která byla již v roce 1910 vyčištěna a zpřístupněna turistům. V 18. a 19. století bylo částečně těženo hlouběji uložené ložisko magnetitu, ale ke skutečnému rozvoji jeho těžby došlo až ve druhé polovině 20. století, kdy zde v letech 1968–1997 fungoval Důl Měděnec.

pohled směr Doupovské hory cestou na vrchol

kaple Panny Marie z roku 1647

obec Měděnec

pohled směrem k Výsluní

Celý kopec je porůznu poddolován, je tam několik štol a všude spoustu jam (což považuju za pozůstatky středověké těžby).

Štola Panny Marie Pomocné byla vyražena v 16. století, těžba zde byla ukončena v roce 1840.

 

Štola Země Zaslíbená byla vytěžena nejpozději v roce 1800. Za ní hornická kaple Nejsvětějšího srdce Ježíšova z roku 1937.

Kousíček od Měděnce jsou známé Sfingy. Asi tři skupiny skal vznikly mrazovým zvětráváním v průběhu opakovaných ledových dob ve čtvrtohorách. Jev mrazového zvětrávání je založen na dlouhodobém působení vody a mrazu, při němž dochází k mechanickému rozrušování celistvé horniny v puklinách, které jsou nasycené mrznoucí vodou.

V podvečer tu byl naprostý klid...

Po prohlídce Sfing jsme už přeci jen pociťovali únavu, tak jsme se vydali k dnešnímu cíli- Klínovci. Na nejvyšší hoře Krušných hor jsme se totiž rozhodli přenocovat.

Nejsem si jistá, jestli to byl úplně nejlepší nápad, protože tam byla dost velká zima a taky teda sakra foukalo. Na druhou stranu tam byl výhled a užili jsme si pěkný západ slunce..

V roce 1883 začal krušnohorský spolek z Jáchymova se stavbou kamenné rozhledny. Ta byla v srpnu následujícího roku pod názvem „Kaiser-Franz-Josephs-Turm“ slavnostně otevřena. Kvůli silnému větru panujícímu téměř celoročně byla vrchní plošina rozhledny zastřešena, od roku 1888 ji kryla skleněná střecha. S rozvojem turistiky bylo rozhodnuto o přístavbě sloužící k ubytování. Ta byla otevřena 18. srpna 1893. Před vypuknutím první světové války byl hotel rozšířen a přistavěno bylo další patro. Současně byla dřívější stáj přestavěna na další ubytovací prostory a celý komplex byl opláštěn dřevem, které se na něm dochovalo dodnes. Původně se plánovala rozsáhlá rekonstrukce v letech 2004–2008, ale nedošlo k ní kvůli nedostatku financí. Obec Boží Dar (firma Služby Boží Dar s. r. o.), která objekt v roce 2003 koupila, získala v roce 2010 dotaci 1 milion euro. Při snahách o rekonstrukci se přišlo na fakt, že zdivo je v havariním stavu a rekonstrukce postrádá smyslu. Věž byla po částech rozebrána a znovu postavena s využitím původního materiálu pouze s nejnutnějším doplněním. Rozhledna byla slavnostně znovuotevřena 28. 10. 2013.

západ slunce

stejný výhled ráno

Ráno byla taky docela zima a nějak se nám nedařilo uvařit vodu na kafe a kaši. Tak jsme vypili jen kafe a pro snídali se vydali do blízkého Božího Daru.

Boží Dar je nejvýše položené město v ČR i střední Evropě. Obec v minulosti proslula těžbou cínu a stříbra, dokonce tu byla v 16. století objevena zlatá žíla, která však byla asi po čtyřiceti letech těžby vyčerpána. Název pochází zřejmě z výroku saského kurfiřta, zakladatele města: "tento vzácný kov je vaším chlebem, je to dar od Boha!“ – Boží Dar".

Co si pamatuju, bývala to vždy dost díra, ale v posledních letech (spíš desetiletí teda) se tu vzmohl turistický ruch, tak je tu spousta opravených a pěkných domů a taky průvodní jevy všech turistckých center zaměřených na movité Němce- tedy nevlídnost k obyčejným turistům a drahota...

Kousek za obcí je známé Božídarské rašeliniště, které bylo dle Ramsarské úmluvy vyhlášeno mezinárodně významným mokřadem. Chráněno je vrchovištní rašeliniště se smrčinami, klečí, porosty borovice blatky, břízy trpasličí, vřesovišti a loukami. Roste zde pro rašeliniště charakteristická masožravá rostlina rosnatka okrouhlolistá. My se tu stavili jen na skok.

Od Božího Daru jsme popojeli k rozhledně na Blatenském vrchu, odkud jsme podnikli menší výlet k Blatenskému příkopu a Vlčím jámám.

Rozhledna pochází z roku 1913 a za svůj vznik vděčí Spolku pro zimní sporty působícímu tehdy v nedalekém městečku Horní Blatná. Vznikla zde rozhledna s chatou, ovšem ta byla díky poválečnému působení pohraničníků v takovém stavu, že musela být stržena.

Dlouhou dobu jsme autem jeli podél Blatenského příkopu a na druhé straně kopce s rozhlednou jsme k němu zase přišli. Je to technická památka, která přiváděla vodu z potoku Černá k praní získané cínové rudy a pohonu strojů. Je dílem stavitele Stephana Lenka z let 1540- 1544 a ještě během 16. století se stala výhradním majetkem města Horní Blatná, které roku 1570 získalo od císaře Maxmiliána II. dědičné právo z něj vybírat vodní poplatky. Zanesený a poničený příkop byl obnoven v letech 1995-2001 dle dokumentace z rekonstrukce roku 1929.

rybníček nad obcí Horní Blatná

pohled směrem k Blatné

Kousek pod vrcholem Blatenského vrchu se nacházejí Vlčí jámy a Ledové jámy. Vlčí jáma je skalnatá rokle o hloubce až 25 m, šířce 40 m a délce 200 m. Její dno je plné zřícených balvanů a ve stěnách rokle ční tmavé otvory slují. Jáma vznikla při těžbě cínu propadením stropů štol.

Nedaleká Ledová jáma je zálom bývalého dolu sv. Jiří. Drží se tu studený vzduch, a proto je zde po celý rok led (prý i v červenci, ale v těch vedrech, které teď panují, tomu moc nevěřím). Po bitvě proti Napoleonovi u Lipska z tohoto dolu dováželi led k ošetřování raněných.

Cestou od rozhledny, kde se za dobu naší procházky nakumulovalo překvapivé množství lidí, jsme se zastavili ještě v samotné Horní Blatné.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1518. Roku 1532 zde bylo na příkaz saského vévody Jana Fridricha založeno horní město při ložiscích železné a cínové rudy bylo a osídleno horníky pocházejícími převážně ze Schneebergu. Roku 1547 se Horní Blatná stala součástí Čech a o rok později byla povýšena na královské horní město. Koncem 16. století zde žilo kolem dvou tisíc obyvatel. Za třicetileté války bylo město postiženo emigrací protestantských horníků, kteří na saské straně hranic naproti nedalekým Potůčkům založili nové horní město Johanngeogenstadt. V roce 1930 ve městě žilo celkem 2341 obyvatel (z toho 2228 Němců), v roce 1991 367 obyvatel. V roce 2007 byl obci vrácen statut města.

kostel sv. Vavřince

Z Horní Blatné jsme se rozhodli pokračovat ještě na dvě místa známá, která si pamatuju z předchozích výletů (což bylo asi před 15 lety teda). Prvním bylo Jelení- zaniklá obec poblíž německých hranic. 

Obec byla založena v 15. století horníky ze Schneeberku. Jelení bylo známé těžbou cínu. K úpadku těžby začalo docházet až v 18. století a skončilo dovozem levného cínu ze zámoří od poloviny 19. století. V roce 1832 zde byl vybudován kostel sv. Antonína Paduánského. Ten byl však v padesátých letech úmyslně podpálen a následně zbourán. V roce 1946 bylo zdejší výhradně německé obyvatelstvo odsunuto. Nehostinné horské podmínky k životu nové přistěhovalce z vnitrozemí příliš nelákaly. Navíc úřady neměly ani zájem na oživení obce tak blízko u hranic. Zdejší asfaltová silnice je kupodivu dobře udržována a to zřejmě jen proto, že od 60. let tudy projížděl závod Míru.

Kousek odtud je nejvzdálenější místo našeho výletu- bývalý důl Rolava (Sauersack). Když jsem tu byla poprvé a vlastně i při další návštěvě někdy tak před dvanácti lety to bylo opuštěné místo, které našel jenom znalec, který věděl, co hledá. Dneska jsme k mému údivu přijeli na parkoviště plné aut a k dolu se vydali po cestě plné turistů a cyklistů. I mezi ruinama to vypadalo trochu jako na Václaváku, všude plno fotících turistů, řvoucích dětí a mladíků šplhajících do vyšších pater, no to jsem teda koukala...

Němci na počátku 40. let minulého století kvůli válečné potřebě cínu obrovský důlní komplex tvořený šachtami a továrnou na zpracování rudy. Jeho součástí byl navíc i zajatecký tábor.

Více na http://zpravy.e15.cz/byznys/prumysl-a-energetika/betonovy-kolos-v-krusnych-horach-podivejte-se-na-ruiny-nacisticke-tovarny-1314778

Němci na počátku 40. let minulého století kvůli válečné potřebě cínu obrovský důlní komplex tvořený šachtami a továrnou na zpracování rudy. Jeho součástí byl navíc i zajatecký tábor.

Více na http://zpravy.e15.cz/byznys/prumysl-a-energetika/betonovy-kolos-v-krusnych-horach-podivejte-se-na-ruiny-nacisticke-tovarny-1314778

Začátky hlubinného dobývání jsou doloženy záznamy z 16. století. V 17. století však intenzita dobývání klesala a ke konci století téměř zanikla. K oživení těžby došlo počátkem 20. století. Byla obnovena dědičná štola Jiří a vyhloubeny 4 výdušné jámy. Za druhé světové války byl mezi Rolavou a Jelením vybudován firmou Zinnbergbau Sudetenland závod na těžbu a úpravu cínových rud. Ambiciózní projekt byl firmě vnucen nacistickým režimem, rozvíjel se pod časovým tlakem a s výjimkou závěrečných měsíců provozu skončil hospodářským fiaskem. Areál měl tři sektory, průmyslovou část se správní budovou, těžní jámou a gravitační úpravnou, civilní obytný sektor a nakonec přísně střežený sektor zajateckého tábora. V dolech a povrchových provozech bylo nasazeno v různých obdobích druhé světové války 300 až 450 zajatců z Francie a Sovětského svazu, dále kolem 200 totálně nasazených Poláků, Ukrajinců, Řeků, Italů, Holanďanů, Čechů, přinucených německých horníků a zavlečených etnických Němců z Bukoviny. Těžba a úprava cínové rudy probíhala až do května 1945. Ohledně ukončení činnosti s koncem války panuje řada dohadů, zřejmě došlo k hromadnému útěku dozorců a zajatců, ale objevuje se i řada různých fantastických teorií o konci zajatců a tajné výrobě zbraní.

Němci na počátku 40. let minulého století kvůli válečné potřebě cínu obrovský důlní komplex tvořený šachtami a továrnou na zpracování rudy. Jeho součástí byl navíc i zajatecký tábor.

Více na http://zpravy.e15.cz/byznys/prumysl-a-energetika/betonovy-kolos-v-krusnych-horach-podivejte-se-na-ruiny-nacisticke-tovarny-1314778Zdejší továrna je spjata s cínovým hornictvím v regionu, jehož počátky se datují do 16. století. První písemná zmínka, zápis v nejdecké horní knize, pochází z roku 1556. V okolí bylo několik dolů, k jejichž odvodnění sloužila dědičná štola sv. Konráda nacházející se v hloubce přibližně 30 metrů. Po jejím zavalení se začala v roce 1727 razit nová štola Sv. Jiří, která byla hlubší, a jejíž ústí se dochovalo dodnes. Vytěženou rudu drtili ve stoupovnách a poté odváželi do huti v Nejdku. Roku 1859 patrně z důvodů nerentabilnosti dochází k ukončení těžby na dole Kohlgrube.

Po válce se těžba pro nerentabilnost neobnovila a došlo k částečné demontáži zařízení a chátrání staveb.

No a potom už jsme konstatovali, že toho všeho máme celkem dost, jsme unavení a nevyspalí a domů máme ještě docela dlouhou cestu. Přes Blatnou, Měděnec a Výsluní jsme se vrátili na hlavní tah do Chomutova a spodem už pokračovali pěkně domů.