Hradec Králové

V neděli jsme se rozhodli využít zlepšení počasí a vydali se na vlastivědnou procházku po Hradci Králové. Už dávno jsem se chystala na podrobnější průzkum tohohle města, kdysi jsem tu sice byla, ale je to fakt hodně dávno a v Hradci je určitě co objevovat.

Zaparkovali jsme u nákupního centra a vydali se nejdřív do městského parku. Šimkovy sady jsou nejrozsáhlejším parkem ve městě a vznikly podle návrhu Josefa Gočára v letech 1932-35. Proběhla tu rekonstrukce, jsou tu jezírka, lávky, lavičky, celkově upravené a příjemné prostředí.

Přes Kubištovy sady jsme pak došli až k řece Orlici, kde je spousta architektonicky významných vil- třeba Wiplerova vila, která byla postavena v novorenesančním stylu pro gymnaziálního profesora Karla Wiplera v roce 1902. Zřejmě si tenkrát gymnaziální profesoři stáli společensky a finančně o hodně lépe než dneska...

Bohužel počasí nakonec až tak dokonalé nebylo, dost se zatáhlo a začalo krápat. Když jsme obcházeli bývalé pěchotní kasárna, začalo už pršet hodně. Naštěstí to netrvalo dlouho, tak jsme asi po 20 minutách schovávání pod stromy mohli pokračovat směr náměstí.

Vzali jsme to po schodišti postaveném v letech 1909-1910 podle plánů Josefa Gočára. Schodiště je vyrobeno z armovaného betonu a hlavní dominantou je půlkruhový oblouk se zavěšeným osvětlením a svislými hranolovými žebry.

Nad náměstím ještě visel černý mrak, ale už nepršelo. Obešli jsme si ho trochu a já si ještě odskočila k zahradním terasám, kam je psům vstup zakázán.

Mariánský sloup z roku 1717, za ním kostel Nanebevzetí Panny Marie

bývalá pozdně barokní radnice

Z téhle strany náměstí vede k terasám Karla Otčenáška schodiště Bono publico. Svým názvem odkazuje na „veřejné dobro“, vystavěno bylo na místě původní Rybářské fortny, která stejně jako pozdější schodiště vyúsťovala na náměstí mezi biskupskou rezidencí a domem U Špuláků. Je krásně opravené a hraje v něm vážná hudba podle rozvrhu...

Mezi Gočárovým schodištěm a schodištěm Bono publico se nacházejí terasovité zahrady.

Po návratu na náměstí jsme obešli katedrálu a zadem se vydali k Labi.

Katedrála sv. Ducha je gotická cihlová trojlodní stavba z počátku 14. století. Dlouhý, pětiboce uzavřený presbytář s dvojicí věží po stranách se připojuje k stupňovitému trojlodí. Za vlády Jiřího z Poděbrad byl kostel obnoven a přestaven, poslední regotizační úpravy proběhly v druhé polovině devatenáctého století. Vedle katedrály je Bílá věž, na kterou se dá vystoupat, my nešli, pes by nesouhlasil...

Pustili jsme se Dlouhou ulicí k místům, kde stával původní královský hrad. Na jeho místě byl pak v letech 1709 - 1714 postaven zámek. Do jeho stavby byl začleněn i purkrabský dům z let 1585 - 1586 s renesančním severním průčelím a štítem. Nynější vzhled budovy mají na svědomí přestavby z konce 18. století. K semináři je přilehlá budova dnes již zrušeného seminárního kostela sv. Jana Nepomuckého.

Hned vedle sídlí Klicperovo divadlo, v budově z roku 1885 podle návrhu architekta Viktora Weinhegsta.

Přes Malé náměstí se sochou cyklisty jsme zahnuli do Žižkových sadů.

Kovová skulptura od sochaře Tomáše Misíka připomíná architekta Alexandra Pura, který se v uplynulých desetiletích významně podílel na tváři města. Znázorňuje ho jako cyklistu v místech, která mu byla blízká- mezi Klicperovým divadlem a divadlem Beseda, na jejichž rekonstrukci se architekt podílel.

Cestou jsme minuli ještě bývalou synagogu, vystavěnou v letech 1904-1905 v maurském stylu podle návrhu Václava Weinzettela. Vysvěcena byla v září 1905. Na průčelí synagogy je umístěn nápis v hebrejštině - V příbytek Boží jsme chodívali společně. Dnes slouží jako kavárna a kanceláře.

Žižkovými sady jsme prošli k řece, prostranství před Tyršovým mostem dominuje budova Muzea východní Čech. Krásná secesní budova muzea byla vystavěna v letech 1909-1912 podle návrhu architekta Jana Kotěry. Má tvar kříže, nad jehož středem je vybudována prosklená kupole. Výrazný vstupní portál je po obou stranách osazen pětimetrovými sochami sedících žen, představujících alegorie Historie a Průmysl. Před budovou se nachází kruhová fontána.

Labe před soutokem s Orlicí

Měli jsme už docela hlad, tak jsme odbočili z nábřeží a hledali nějakou hospodu. Při té příležitosti jsem si na třídě Karla IV všimla cedule, že tu sloužil strážmistr Arazim :-) To jsou teda věci, já myslela, že v Brně...

Na Tyršově nábřeží stojí řada soch, tady na tu se dalo třeba hrát.

O kus dál už jsme přes řeku prohlíželi Malou vodní elektrárnu Hučák, další zdejší secesní architektonický skvost podle návrhu architekta Sandera.

Naproti němu stojí slavná budova gymnázia podle návrhu architekta Josefa Gočára postavená v letech 1925-1927. Dvoukřídlá cihlová budova na pravém břehu řeky Labe položila základy konstruktivismu v české architektuře. Původně gymnázium neslo jméno jednoho ze zakladatelů samostatného Československa Aloise Rašína. Od roku 1940 bylo jméno změněno na gymnázium J. K. Tyla.

socha Vítěze od Jana Štursy

Přešli jsme přes jez a došli až k soutoku Labe a orlice. Jiráskovy sady jsou opět krásně upravené, všude spousta kachen a taky jedna odrzlá nutrie, která si něco chroupala nedaleko chodníku a lidma se nenechala vůbec rušit.

Pár metrů od soutoku je bronzové sousoší muže a ženy, které soutok symbolizuje. Autorem sousoší, které bylo odhaleno v roce 1934, je Josef Škoda.

Člověk by to skoro odhadl na nějakou mileneckou scénu, a on soutok. Labe bude asi ten muž (?)

soutok Labe a Orlice s kachnama

Přes park jsme se stočili zase k Labi a cestou míjeli dřevěný kostel sv. Mikuláše. Původně stál ve východoslovenské obci Habura, pak byl prodán do Malé Polany a následně zakoupen v roce 1935 pro město Hradec Králové.

Přes Pražský most jsme opět přešli na druhou stranu řeky. Tento jednoobloukový ocelový most z roku 1910 je nejstarším silničním mostem v Hradci Králové. Architektonicky byl navržen Janem Kotěrou.

Rozhodli jsme se vzít to trochu oklikou a k cestou zpátky k autu si prohlédnout i modernější část města. Gočárovou třídou jsme došli na Ulrichovo náměstí a kolem obchodního centra a knihovny to vzali na Labský most. Pěkná městská turistika to byla!