Valašsko zas a znovu

O prodlouženém víkendu jsme se v sobotu se psem vydali z rozcestí Syrákov na rozhlednu Vartovna a potom dál až zpátky do Vsetína. Počasí bylo parádní, výhledy docela taky, akorát jsem se nedokázala úplně zorientovat, takže jsem většinou přesně nevěděla, na co se dívám...

pohled cestou na Vartovnu směrem k Valašským Kloboukům

další pohled tím směrem, ale výš, v popředí už málokdy viděné kupky sena

blížíme se k Vartovně

daleký výhled kamsi k Bílým Karpatům

Rozhledna Vartovna je fakt moc hezká a poměrně nová, stojí tu od roku 2009.

Od rozhledny jsme pokračovali po modré turistické značce na Vsetín. Cestou jsme (kromě občasných výhledů a bohužel častých velkých bahnitých kaluží) míjeli památník tajného setkání evangelíků.

V pátek 12. května 1780 došlo na rozhraní Seninky a Liptálu k jednomu z největších tajných setkání evangelíků před vyhlášením tolerančního patentu. Na pobožnost se však dostal vizovický rychtář se svými dráby a chtěl kazatele odvést do Vizovic. Vtom však lidé obstoupili kazatele, vrhli se na dráby, zbili je i rychtáře a odňali  jim pušky. Když svítalo, táhli evangelíci pěti proudy v počtu 4 000 lidí za zpěvů do lesů k Hošťálkové a k Pržnu. Na paměť této události byl dne 5. července 2010 na hranici Seninky a Liptálu odhalen skromný kamenný pomníček.

Občas se ukazovaly krásné výhledy a když už jsem chtěla poobědvat, narazila jsem na takové vyvýšené posezení, něco jako miniposed s výhledem, kdo by odolal :-)

pes z toho posezení až tak nadšený nebyl

obědový výhled směr Hostýnsko- vsetínská hornatina :.-)

Těsně před sestupem do Vsetína se ukázal ještě výhled směrem do údolí vedoucího k Velkým Karlovicím, to jediné jsem jakž takž poznala, vzadu budou nejspíš Javorníky, nalevo Vsetínské Vrchy.

V neděli jsme se vydali na odpočinkový výlet do Rožnova pod Radhoštěm. Usoudili jsme totiž, že by tam mohlo být míň lidí než obvykle a mohli bychom tedy splnit dávné předsevzetí podívat se zase po letech do skanzenu.

Nejdřív to vypadalo, že náš předpoklad tak úplně nevyšel, protože parkoviště bylo dost natřískané. Pak se ale ukázalo, že se lidi nějak rozptýlili a v samotném skanzenu jich bylo docela málo. Asi to bylo i tím, že tu úplně chyběly autobusy.

Jako první jsme rovnou od parkoviště vystoupali k Jurkovičově rozhledně. Z mých mladých let si na nic takového nepamatuju. Původně jsem myslela, že tu asi byla, ale nebyla opravená. Pak jsem se ale dočetla, že ke stavbě rozhledny došlo až v letech 2010-2011 (plány na stavbu tedy existovaly už od 60. let 20. století a návrh pochází zřejmě opravdu od Jurkoviče).

Rozhledna mě fakt překvapila, je krásná. Výhledy ale nejsou zas tak úchvatné, asi Jurkovič nepočítal s takovým vzrůstem stromů...

Rožnov z rozhledny

Radhošť

Po návratu k parkovišti a koupeli psa v Rožnovské Bečvě jsme zakoupili vstupenky a vydali se do nejstarší části skanzenu- Dřevěného městečka.

Rozsáhlý soubor lidových staveb tu stojí už od počátku 19. století. V areálu se nachází muzeum, kuželna, stodolu, kostel, hostinec a mnoho jiných dobových staveb.

Ze skanzenu jsme se ještě vydali do centra, cestou jsem zjistila, že Rožnov býval taky lázněmi, což jsem nějak nikdy dřív nezaznamenala... Léčilo se tu teda akorát čistým vzduchem a žinčicí, kterou měli někteří hosté předepsáno pít.

hudební pavilon

Lázeňský dům

Na náměstí bylo dost liduprázdno, ono teda bylo taky dost velké vedro. Tak jsme si ho jenom prohlédli a vrátili se k autu.

Poslední den jsme se už vraceli domů a vzali to trochu oklikou. Rozhodli jsme se totiž, že se podíváme na velkou atrakci podhůří Jeseníků- Rešovské vodopády. Stejný nápad teda mělo až překvapivé množství lidí, parkoviště v Rešově byly beznadějně přecpané, parkovalo se kde to šlo... cesta dolů k vodopádům byla taky dost plná.

pohled shora z vyhlídky na vodopád

Rešovské vodopády jsou významným turistickým cílem v přírodním parku Sovinecko a v roce 2013 byla jejich okolí vyhlášeno Národní přírodní rezervací. Hlavní vodopád má výšku 10 metrů. Před vodopádem je na skále přístřešek s výhledem pro turisty. Nad hlavním vodopádem je několik dalších skoků a kaskád a další třímetrový vodopád. Lze se k němu dostat po dřevěných lávkách

Pravda teda je, že při červnových povodních byly místní dřevěné chodníčky hodně zničené, všude na to upozorňovaly cedule. Něco se už podařilo obnovit, ale na jednom místě se muselo obcházet lesem nebo brodit. 

My jsme teda ani nechtěli dělat delší túru a procházet podél vody až úplně na konec, takže jsme se podívali na to hlavní a vraceli se stejnou cestou. Nakonec jsme dobře udělali, protože přesně, když jsme vydupali nahoru do vesnice, spustil se pěkný liják, tak jsme se akorát stihli schovat v hospodě.

Spoustu menších i větších přeháněk jsme pak míjeli i cestou domů přes sedlo Skřítek, Červenovodské sedlo a Hradec Králové. To nám teda už tolik nevadilo...