Velikonoční Polabí

Letošní velikonoce velkému cestování z řady důvodů jaksi nepřejí. Nicméně nějaké menší procházky a výletíky jsme přeci jenom stihli.

První výlet se konal v okolí Lysé na Labem. Z nádraží jsem se vydala ke slavné vile cukrovarníka Beniese. 

V roce 1912 si vídeňský podnikatel v oboru cukrovarnictví Michael Benies nechal u svého cukrovaru  postavit na tehdejší dobu nezvykle koncipovanou vilu. Věnoval ji jako svatební dar svojí dceři, která se provdala za vídeňského diplomata dr. Heinricha Benedikta. Co do unikátní pojetí stavby a architektury jde bezesporu o jednu z originálních kubistických staveb v České republice. Autorem projektu byl významný český architekt Emil Králíček, někdy se jí též říkávalo Králíčkova vila. Byl to vůbec první dům v naší zemi, na jeho střechu byla umístěna zahrada.

Po II. světové válce sloužila stavba jako správní objekt přilehlého cukrovaru. V 90. letech kdy byl cukrovar zbourán došlo bohužel i k poničení krásné zahrady vily. V dnešní době si vilu návštěvníci města a zájemci o architektonické unikáty mohou prohlédnout pouze zvenčí, stavba je ve špatném technickém stavu. Současný vlastník sice plánoval  rekonstrukci vily, ale jelikož se k ní doposud nepřikročilo snaží se občanská sdružení v Lysé nad Labem iniciovat záchranu unikátního domu.

Potom jsme potřebovali překročit řeku Labe a jediné místo, kde to široko daleko jde, je most Bohumila Hrabala.Už historicky tu býval dřevěný most, který zřejmě zanikl při povodni v roce 1756, pak tu byl jen přívoz a železobetonový most byl vybudován v roce 1926. Ten byl už ve špatném technickém stavu, takže byl v roce 2003 zdemolován, nový ocelový obloukový most byl postaven v roce 2002, před necelým rokem proběhla jeho velká oprava.

Před mostem bylo zajímavé hřiště.

Potom jsme se vydali podél řeky až ke zdymadlu Lysá nad Labem s malou vodní elektrárnou.

Došli jsme až na kraj Přerova nad Labem a odtud se vydali zpátky k mostu podmáčeným listnatým lesem. Všude už začínalo něco rašit a kvést.

Zvlášť hojná byla v lese Dymnivka dutá, její název si pamatuju ještě z pradávných časů, kdy jsme zkoumali jarní květenu o velikonocích ve Znojmě :-)

Při procházkách v okolí Milovic jsem se zaměřila na místní zvířenu. V jezírkách tůní a mokřadů Josefov žije početná kolonie nutrií, člověka se vůbec nebojí, jsou až trochu nepříjemně drzé...

Nutrie říční neboli taky vodní krysa je velký hlodavec původem z jižní Ameriky, který byl hojně chovaný pro kožešinu a maso. V 80. letech se Československo řadilo  mezi chovatelské velmoci. Nutriím, kterým se podařilo uniknout z chovů, se ve volné přírodě daří v teplejších oblastech severní polokoule, jejich populace rychle roste. Jde ale o invazivní druh, který může přenášet řadu nemocí a taky ničit pobřežní oblasti vyrýváním hlubokých nor. Vlastně by se neměly krmit, protože blahobyt je jen podporuje v dalším rozmnožováním. Nikdo na to ale nedbá, přiznám se, že i já jsem jim donesla košťál z brokolice :-)

Na druhé straně Milovic poblíž bývalého vojenského prostoru a letiště se nachází Pastevní rezervace divokých koní a praturů.

Divocí koně pocházejí z anglického Exmooru a do Milovic přijeli 28. ledna 2015. V Anglii byli po staletí nazýváni prostě „divocí koně“, od 19. století je tento kůň znám také jako exmoorský nebo keltský pony. Vzhledem, velikostí i zbarvením odpovídá původním divokým koním Evropy, kteří postupně vymizeli po nástupu zemědělství. V Milovicích je vůbec první stádo těchto koní v České republice i celé střední a východní Evropě. Koně z Exmooru jsou ohrožení, jsou totiž vzácnější než panda velká – je jich méně než 1500. Všichni koně ze zdejšího stáda jsou zapsáni v plemenné knize, mají jména, mezinárodní pas a je znám jejich rodokmen. Koně by měli spásáním vzácné vegetace zabránit jejímu zarůstání agresivními travinami a náletovými křovinami.

Na podzim roku 2015 ke konním přibyli ještě pratuři. Poslední původní pratur uhynul v roce 1627 v Polsku. Zvířata, která se vyskytují v Milovicích, jsou výsledkem takzvaného zpětného šlechtění. Plemeno Tauros je šlechtěno tak, aby vzhledem a chováním odpovídalo vyhubenému praturovi.

Pratur se kdysi vyskytoval na většině území Evropy, s výjimkou Irska a severní Skandinávie, v severní Africe a Asii, tedy od Atlantiku po Pacifik. Na území současné České republiky byl pratur velmi hojně rozšířen a v českých zemích byl vyhuben až ve vrcholném středověku, patrně ve 12. až 13. století. Zejména u nálezů z období neolitu ho archeologové v rámci lidských sídlišť nacházejí často jako dominantní druh srovnatelný četností svého výskytu s jelenem. Výrazně byl zastoupen i v eneolitických lokalitách, což dokládají například nálezy z období řivnáčské kultury z lokality Denemark v Kutné Hoře. K nejzajímavějším nálezům na našem území patří lebka samice pratura z údolí Šárky v Praze se zachovalými mohutnými rohy, které jsou přes 70 centimetrů dlouhé. Rohy praturů sloužily jako ozdoba přileb starých Germánů, i když spíše než pro válečníky byly takto využívány k rituálním účelům. Ve středověku byly rohy používány jako poháry při hostinách. Stádo v Milovicích je první ve střední a východní Evropě.

Další místní obyvatelé jsou zubři, ty jsem ale jediné zatím neviděla.

Zubr je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy. Samci dosahují hmotnosti 530 až 920 kilogramů, samice téměř o polovinu méně, 320 až 540 kilogramů. Zubři se vyskytovali v Evropě od území dnešní severovýchodní Francie, přes střední a východní Evropu až po severní Kavkaz. Ve volné přírodě byl zubr člověkem vyhuben. Díky chovu v zajetí se však podařilo zubry zachránit a od 50. let 20. století opět vracet do volné přírody. Zvířata v milovické rezervaci pocházejí z několika polských rezervací. Místní zubři patří k vzácnější a hodnotnější takzvané nížinné neboli bělověžské linii. V České republice patří zubr, stejně jako divoký kůň a pratur, mezi původní živočišné druhy. Jedny z posledních archeologických nálezů dokládají přítomnost zubrů na našem území v Libici nad Cidlinou na Nymbursku v 10. století a v Olomouci ve 14. století. Ve středověku se objevovaly pokusy o vracení zubrů do českých lesů. Například Ferdinand Tyrolský se v 16. století pokoušel vrátit zubry nejdříve do brandýských lesů, později na Křivoklátsko.