Opět Gorlitz- různé z centra

Gorlitz mě tak nadchl, že jsem se po cca 14 dnech vrátila a strávila tam moc příjemný prodloužený víkend. Bydlela jsem v samém centru, počasí bylo skoro ideální, co víc si přát. 

Kolem hlavních městských památek jsem procházela opakovaně, občas jsem si je vyfotila v pěkném světle nebo z jiného úhlu.. ale v zásadě to hlavní v samotném centru jsem už viděla při minulé návštěvě...

Moje návštěva začala na nádraží, které jsem si tentokrát pořádně (a několikrát) prohlédla. 

Po napojení Zhořelce na saskou a pruskou železniční síť v roce 1847 a stavbě 475 m dlouhého viaduktu přes řeku Nisu vzniklo nejprve malé nádraží. V důsledu rostoucí železniční dopravy a rozvoje Zhořelce jako dopravního uzlu bylo na začátku 20. století nutné postavit nové nádraží. Nová secesní budova nádraží s velkou vstupní halou dnes působí jako z jiné doby.

Vě městě je poměrně hodně reliktů dřívějších dob, pěkné fasády se starými reklamami nebo zdobené opuštěné výkladní skříně.

Tlustá věž v přímém slunci

kašna na Horním náměstí

kazatelna před radnicí z 1.poloviny 16. st. se sochou Spravedlnosti

dům Waage na Dolním náměstí

Skulptura v jedné z bočních ulic, úplně jsem to asi nepochopila, ale tak nevadí...

Obě náměstí jsem cestou zpět obešla z druhé strany, kde se dá přes plot nahlédnout k budově původní židovské synagogy. Ta byla posléze nahrazena velkou synagogou u městského parku.

Každý den jsem chodila kolem slavného obchodního domu, který je považován za nejhezčí obchodní dům v Německu a proslavil se hlavně jako kulisa filmu Grandhotel Budapešť. Fasáda secesní budovy byla vytvořena po vzoru berlínského obchodního domu Wertheim na Lipském náměstí. Velmi působivý je prosvětlený vnitřní prostor, kolem nějž se vinou patra s obchody. Od vystavění v letech 1912-13 byl dům vždy obchodním domem. Nyní (zřejmě) ještě pořád probíhá rekonstrukce, dovnitř se rozhodně jít zatím nedá.

Horní náměstí s Reichenbacher Turm

Kostel Nejsvětější Trojice na Horním náměstí býval klášterním kostelem františkánského kláštera a byl postaven v letech 1234 až 1245.

Na začátku Dolního náměstí stojí Krásný dvůr, nejstarší měšťanský renesanční dům Německa. Až do 20. století v něm býval činný pivovar. Dům vznikl spojením několika domů, po velkém požáru města v roce 1525 ho městský stavitel Wendel Roskopf obvnovoval a využil při tom předchozí stavbu. Po rozsáhlé sanaci v něm vzniklo Slezské muzeum.

V centru města jsem vyfotila spoustu krásných dveří a portálů.. 

pozdně gotický tzv. Šeptající oblouk- má zajímavé akustické vlastnosti- když na jedné straně něco pošeptáte, na druhé straně oblouku je to výborně slyšet

Díky jedné z keší jsem ve městě obešla asi 10 míst se Stolpersteiny. Zajímavé jsou hlavně tím, že místní Židé až na výjimky válku přežili v emigraci, do které odešli před jejím začátkem... Jestli to není nějakou zvláštní formou výběru, bude to zřejmě tím, že jejich zkušenosti ze 30 let v srdci tehdejšího Pruska jim jasně naznačily, kdy je třeba Evropu opustit... To se o jejich soukmenovcích z klidných Čech asi říct nedalo...

Liberecké (nejen) vily

V nedělním proměnlivém počasí jsme se rozhodli pro procházku po libereckých vilových čtvrtích. Zdejší mohutné vily většinou zůstaly po předválečných průmyslnících, mají takový ten německý styl a oproti 80. a 90. letům už jsou většinou opravené.

Vyšli jsme od parkoviště za bývalými lázněmi a Ondřičkovou ulicí dorazili k bývalým skokanským můstkům. Ty byly vybudovány v roce 1959 lyžařským oddílem patřícím pod TJ Slavia VŠS Liberec a skákal na něm slávistický mládežnický oddíl. Docela mě překvapilo, že tu pořád ještě jsou.

Zadem jsme pak došli do areálu Technické univerzity Liberec; spousta pěkných nových budov. Jen škoda, že byla neděle a všude bylo zavřeno a pusto.

výstava o osudech některých židovských rodin

výhled na Ještěd

V Baarově ulici (dříve Gabelsbergstraße) jsme si prohlédli Pilzovu vilu- tu si nechal postavit kominický mistr Karl Pilz se svojí ženou Augustou na svažité parcele. Na projektu vily polupracovali architekti Carl Weber a Ernst Engler, kterým se v tomto případě podařilo zdařile využít nerovnosti terénu a opticky tak oddělit jednotlivé funkce stavby. Realizaci provedl pravděpodobně Ernst Possel mezi červencem a prosincem 1932. Objekt je hodnotným zástupcem nepočetné skupiny liberecké meziválečné architektury ovlivněné myšlenkami funkcionalismu. 

Prošli jsme areálem liberecké nemocnice, kde se pilně pracuje...

Hned pod nemocnicí jsme procházeli kolem vily Otto Goltze, společníka firmy Siegmund Goldschmied-Fabrikation von Webwaren für den Export. Vila byla vystavěna v letech 1911 - 1912 podle projektu Rudolfa Bitzana ve stylu geometrizující moderny s prvky secese.

protější opravený novogotický kostel Božského srdce Páně

Další vilu jsem vyfotila už nedaleko Městských lázních. Jde o novorenesanční vilu Otto Priebshe, podnikatele v bavlnářství, z roku 1907.

Nedaleké Městské lázně, ve kterých je teď muzeum, byly postaveny v letech 1901-1902. Nacházel se v nich 20 metrů dlouhý a 10 metrů široký bazén, sprchy a převlékárny. Lázně přestaly sloužit svému původnímu účelu v roce 1984. Následně vystřídaly několik majitelů a postupně chátraly. Lázně získalo v roce 2005 město Liberec a v letech 2011-2013 provedlo rekonstrukci. 

Naproti bývalým lázním se nachází slavné Severočeské muzeum, nejstarší uměleckoprůmyslové muzeum v Česku založené v roce 1873. Již od počátku se mu podařilo shromažďovat cenné sbírky užitého umění z Evropy a Asie, pro které bylo nutné vystavět samostatnou budovu. V mezinárodní soutěži, konané v roce 1895 ve Vídni, zvítězil návrh rakouského architekta Friedricha Ohmanna, jehož dokončení v roce 1898 provedl německý architekt Hans Grisebach. Po stavební stránce budova malebně propojuje různé typy sakrální a palácové architektury z období středověku a raného novověku.

Další slavnou stavbou, kterou jsme v neděli navštívili, bylo secesní krematorium postavené v letech 1915 - 1917 podle projektu Rudolfa Bitzana. Okolí budovy bylo upraveno podle návrhu Karla Kerla v roce 1921. Ve své době byla budova v rámci monarchie ojedinělá, protože pohřby žehem byly zakázané. První kremace zde tedy proběhla až 30. 10. 1918.

Před odjezdem z Liberce jsem pak měla ještě trochu času, takže jsem se prošla po centru-kolem Paláce Nisa až na náměstí Dr. Edvarda Beneše a pak Sokolovské a Papírové náměstí až k Lužické Nise.

Neoklasicistní Palác Nisa s prvky expresionismu z let 1936-37 podle projektu Friedricha Lehmanna

novorenesanční radnice z let 1888-1893 podle návrhu Franze Neumanna

Papírové náměstí

V nedaleké Barvířské ulici jsem si prohlédla Soykův dům z roku 1797. Bývala tu na svou dobu honosná barvírna, stavba byla bohatě zdobená a jejím stavitelem byl pravděpodobně Johan Karel Kunze. Roku 1900 dům koupila židovská rodina Soyků, likérníků a obchodníků s vínem. Ti také provozovali palírnu umístěnou v domku naproti.

plastika Věčná něha od Lukáše Rittštejna