Liberecké (nejen) vily

V nedělním proměnlivém počasí jsme se rozhodli pro procházku po libereckých vilových čtvrtích. Zdejší mohutné vily většinou zůstaly po předválečných průmyslnících, mají takový ten německý styl a oproti 80. a 90. letům už jsou většinou opravené.

Vyšli jsme od parkoviště za bývalými lázněmi a Ondřičkovou ulicí dorazili k bývalým skokanským můstkům. Ty byly vybudovány v roce 1959 lyžařským oddílem patřícím pod TJ Slavia VŠS Liberec a skákal na něm slávistický mládežnický oddíl. Docela mě překvapilo, že tu pořád ještě jsou.

Zadem jsme pak došli do areálu Technické univerzity Liberec; spousta pěkných nových budov. Jen škoda, že byla neděle a všude bylo zavřeno a pusto.

výstava o osudech některých židovských rodin

výhled na Ještěd

V Baarově ulici (dříve Gabelsbergstraße) jsme si prohlédli Pilzovu vilu- tu si nechal postavit kominický mistr Karl Pilz se svojí ženou Augustou na svažité parcele. Na projektu vily polupracovali architekti Carl Weber a Ernst Engler, kterým se v tomto případě podařilo zdařile využít nerovnosti terénu a opticky tak oddělit jednotlivé funkce stavby. Realizaci provedl pravděpodobně Ernst Possel mezi červencem a prosincem 1932. Objekt je hodnotným zástupcem nepočetné skupiny liberecké meziválečné architektury ovlivněné myšlenkami funkcionalismu. 

Prošli jsme areálem liberecké nemocnice, kde se pilně pracuje...

Hned pod nemocnicí jsme procházeli kolem vily Otto Goltze, společníka firmy Siegmund Goldschmied-Fabrikation von Webwaren für den Export. Vila byla vystavěna v letech 1911 - 1912 podle projektu Rudolfa Bitzana ve stylu geometrizující moderny s prvky secese.

protější opravený novogotický kostel Božského srdce Páně

Další vilu jsem vyfotila už nedaleko Městských lázních. Jde o novorenesanční vilu Otto Priebshe, podnikatele v bavlnářství, z roku 1907.

Nedaleké Městské lázně, ve kterých je teď muzeum, byly postaveny v letech 1901-1902. Nacházel se v nich 20 metrů dlouhý a 10 metrů široký bazén, sprchy a převlékárny. Lázně přestaly sloužit svému původnímu účelu v roce 1984. Následně vystřídaly několik majitelů a postupně chátraly. Lázně získalo v roce 2005 město Liberec a v letech 2011-2013 provedlo rekonstrukci. 

Naproti bývalým lázním se nachází slavné Severočeské muzeum, nejstarší uměleckoprůmyslové muzeum v Česku založené v roce 1873. Již od počátku se mu podařilo shromažďovat cenné sbírky užitého umění z Evropy a Asie, pro které bylo nutné vystavět samostatnou budovu. V mezinárodní soutěži, konané v roce 1895 ve Vídni, zvítězil návrh rakouského architekta Friedricha Ohmanna, jehož dokončení v roce 1898 provedl německý architekt Hans Grisebach. Po stavební stránce budova malebně propojuje různé typy sakrální a palácové architektury z období středověku a raného novověku.

Další slavnou stavbou, kterou jsme v neděli navštívili, bylo secesní krematorium postavené v letech 1915 - 1917 podle projektu Rudolfa Bitzana. Okolí budovy bylo upraveno podle návrhu Karla Kerla v roce 1921. Ve své době byla budova v rámci monarchie ojedinělá, protože pohřby žehem byly zakázané. První kremace zde tedy proběhla až 30. 10. 1918.

Před odjezdem z Liberce jsem pak měla ještě trochu času, takže jsem se prošla po centru-kolem Paláce Nisa až na náměstí Dr. Edvarda Beneše a pak Sokolovské a Papírové náměstí až k Lužické Nise.

Neoklasicistní Palác Nisa s prvky expresionismu z let 1936-37 podle projektu Friedricha Lehmanna

novorenesanční radnice z let 1888-1893 podle návrhu Franze Neumanna

Papírové náměstí

V nedaleké Barvířské ulici jsem si prohlédla Soykův dům z roku 1797. Bývala tu na svou dobu honosná barvírna, stavba byla bohatě zdobená a jejím stavitelem byl pravděpodobně Johan Karel Kunze. Roku 1900 dům koupila židovská rodina Soyků, likérníků a obchodníků s vínem. Ti také provozovali palírnu umístěnou v domku naproti.

plastika Věčná něha od Lukáše Rittštejna