Opět Gorlitz- do Polska a k vodě

V neděli jsem se vypravila trochu jiným směrem než přímo do centra. Oklikou jsem došla k městskému parku, vedle kterého se mezi krásnýma vilama nachází nová synagoga z roku 1911. 

Budovu navrhli architekti William Lossow a Max Hans Kuhne pro potřeby rychle rostoucí židovské komunity. Byla jedinou synagogou v Sasku, která nebyla zničena během Křišťálové noci v roce 1938. Po roce 1945 už v Gorlitz židovská komunita neexistovala, synagoga chátrala a teprve po roce 1991 byla postupně rekonstruována a v roce 2021 byla otevřena jako Kulturní fórum synagogy.

Nedaleký kostel Svatého Kříže byl prvním poreformačním katolickým kostelem ve Zhořelci. Důvodem pro jeho výstavbu byla hlavně silná imigrace katolíků z katolického Slezska po roce 1835.

Ani tentokrát jsem se centru nevyhnula, ale přišla jsem tam z trochu jiné strany než obvykle. Nahlédla jsem do parku Ochsenbastei (Volská bašta), který vznikl v části bývalého opevnění.

Opět jsem procházela malebnýma uličkama a taky se podívala ke katedrále, ve které se zrovna konala mše.

Katedrála sv. Petra a Pavla je pozdně gotickým halovým kostelem postaveným v letech 1425-1497, který je největším svého druhu v celém Sasku. Jsou v něm umístěné barokní "Sluneční varhany" z roku 1703.

Vedlejší Waidhaus z 12. století je nejstarší světskou stavbou ve městě. Sloužil k různým účelům, ale jeho název odkazuje na dříví, které v něm bylo skladováno v 16. století.

pohled do Nikolaistrasse s Nikolaiturm

z podloubí na Dolním náměstí

K řece jsem sešla ulicí Neisstrasse, kterou vedla stará obchodní stezka Via Reggia, takže v ní stojí řada honosných domů. Mezi nimi vyniká zejména Biblický dům, který byl v roce 1570 postaven pro obchodníka s borytem. Jeho fasádu zdobí výjevy ze Starého a Nového zákona.

Dole u řeky mě zaujal pěkný murál, ale stál pod stromem, který zrovna prosvědovalo ostré slunce, takže fotka nic moc...

Waidhause zespodu

Potom jsem se už konečně vydala přes hranici na Lužické Nise do Polska.

Na místě Starého mostu (Altstadtbrucke) stál dřevěný most už od roku 1298, kvůli válkám, požárům i zátěži byl mnohokrát přestavován. V letech 1906-1907 byl postaven kamenný most, který byl ale vyhozen do povětří 7. 5. 1945. Dlouho se tu řeka nedala překonat, až teprve v roce 2004 byl slavnostně otevřen stávající most jako symbol sbližování obou měst.

Na první pohled zde zaujme mlýnský komplex zvaný Dreiradenmuhle. V těchto místech stával mlýn už od počátků města, říkalo se mu mlýn U tří kol nebo Nemocniční mlýn. Ta výrazná budova je velká sýpka z roku 1938 s reliéfem "WAZE", který vytvořili v roce 1998 umělci Vahan Bego a Michal Bulak jako umělecké ztvárnění spojené Evropy.

pěkný pohled na německou část s katedrálou

Plac Pocztowy za mostem

Koupila jsem si nějaké jídlo v polské Žabce hned za mostem (v Německu je v neděli opravdu všechno důsledně zavřeno) a vydala se podél řeky po polské straně. Informační centru (v neděli zavřené) se nachází v domě Jakuba Bohma.

Na druhé straně řeky se nacházela pouhá 1/5 původního jednotného Gorlitzu, většina města a hlavně celé centrum byla tedy na německé straně. 

V Polsku jsem  při cestě od řeky zaznamenala krásné vilové čtvrti, nějaké secesní ulice a potom navazující pozdější výstavbu. Mohutné paneláky bohužel stojí na nejvyšším místě města a taky nejde rozpoznat, že jde o víc bloků, takže celek vypadá to jako jedna monstrózní pevnost z panelů...

Od paneláků jsem to vzala přes vilovou čtvrť do starší části města.

stará zdravotní škola

Přes park jsem pak prošla k místní asi největší pamětihodnosti- Domu kultury.

Někdejší Hornolužická Síň slávy byla postavena v letech 1898- 1902 jako monumentální symbol sjednocení Německa a Horní Lužice. V minulosti zde sídlilo Muzeum císaře Fridricha s rozsáhlými sbírkami. Po 2. světové válce bylo muzeum zrušeno, od roku 1948 je budova využívána jako kulturní centrum.

Z polské části už jsem zjevně viděla vše, takže jsem se přes Most Jana Pavla II. vrátila zas do Německa. Na mostě probíhaly celní kontroly, byla jsem dost zvýhodněna tím, že jsem šla pěšky (respektive nikdo mě samozřejmě vůbec nekontroloval a navíc jsem se pohybovala o dost rychleji než fronta aut). 

Hned za řekou mě zaujala obrovská budova Stadthalle Gorlitz. Tato koncertní síň byla otevřena v roce 1910. Budova byla provozována do roku 2005, plánovaná rekonstrukce byla ale v roce 2012 zrušena...

U Stadthalle už začíná městský park, na jeho okraji je tzv. Poledníkový kámen- historický kámen, který připomíná, že městem prochází 15. poledník.

památník Jakoba Bohme ve vedlejším Parku míru

Docela dost jsem toho nachodila, tak jsem se vrátila odpočinout si a dát si kafe do ubytování. 

Později odpoledne mi to ale nedalo a vydala jsem se ještě na poslední kratší vycházku. Docela jsem pospíchala, protože vlivem posunu času se stmívalo už po 17 hodině a já jsem nechtěla někde setmět. Zamířila jsem k železničnímu viaduktu a potom podél řeky lesoparkem.

viadukt z roku 1847 je jedním z největších a nejstarších železničních mostů v Německu

pohled z vyhlídku u viaduktu na bývalý mlýn Obermuhle

Asi hlavním cílem podvečerní cesty byla dřevěná budova Weinberghausu, bývalé turistické restaurace ve švýcarském stylu. Budova sloužila do 80. let, od té doby chátrá. Vedle se nachází ještě dřevěná vyhlídková věž.

Pod Weinbergem se nachází bývalé koupaliště v jezeře, zbyla tu zábradlí při vstupech do vody...

Nakonec jsem vyšplhala od řeky zase nahoru do města a kolem krásného pivovaru Landskron jsem se vrátila do centra.

Pivovar Lanskron  založený v roce 1869 vaří pivo stále ještě tradičním řemeslným postupem s otevřeným a ručně vedeným kvašením. Pivo v místních 12 m hlubokých sklepích dozrává 6 až 12 týdnů podle druhu. Budovy pivovaru z pálených cihel jsou památkově chráněné.

Takže co na závěr.. i po třech dnech strávených v tomhle nevelkém městě jsem z něj nadšená a pobyt tady jsem si každou chvíli fakt užívala. Dost k tomu asi pomohlo i krásné slunečné počasí, pěkné ubytování a vůbec všeobecná pohoda. Gorlitz budu asi do budoucna všem jen doporučovat.

Opět Gorlitz- Nikolaivorstadt a Boží hrob, jižní část města

V sobotu dopolede jsem se vydala do Mikulášské čtvrti, která je trochu vedle centra a většinou tam už turisté nedojdou. Je tam proto překvapivý klid a spousta krásných uliček a zákoutí.

Cestou tam jsem ještě znovu prošla centrem a udělala pár fotek.

kašna karpfengrund

Nikolaiturm

V Mikulášské čtvri jsem zamířila k místnímu kostelu s rozsáhlým hřbitovem

Základy kostela sv. Mikuláše lze datovat až do roku 1100, je to nejstarší kostel ve městě. Stavba stávajícího objektu začala v roce 1452, ale zpočátku pokračovala pomalu, protože prioritou byla stavba katedrály sv. Petra a Pavla. Kostel byl dokončen zhořeleckým stavitelem Wendelem Rosskopfem starším jako jeho poslední pozdně gotické dílo.

U kostela se nachází Mikulášský hřbitov s cca 600 zachovalými náhrobky ze 17 až 19.století, převážně ve stylu manýrismu, baroka, rokoka a klasicismu. Hřbitov je nejstarším hřbitovem ve městě.

Nejslavnějším hrobem na hřbitově je hrob Jacoba Bohma, slavného protestantského mystika. 

Jakob Böhme se narodil na konci období reformace v roce 1575 v hornolužické dědině u Alt-Seidenbergu blízko Zhořelce. Byl vychován v luterské víře a po získání základního vzdělání pracoval ve Zhořelci jako obyčejný švec. Roku 1600, ve věku 25 let, měl zvláštní vizi, když se při práci zadíval na cínovou nádobu a poté nabyl přesvědčení, že je schopen nazírat veškeré jsoucno ve zlu i v dobru. Od té doby byl podle svých slov schopen nahlížet do jádra přirozenosti všeho živého. Roku 1612 pak podnícen novou vizí sepsal své první dílo Aurora. Spis začal obíhat mezi lidmi a dostal se i do rukou zhořeleckého faráře Gregoria Richtera, kterého pobouřil. Bohme se musem zpovídat na radnici a později slíbit, že už nic psát nebude.

Po pár letech Bohme ale nevydržel a vychrlil dlouhou řadu různých spisů. Roku 1624 byl pozván na kurfiřtský dvůr do Drážďan, aby vysvětlil své názory vysoce postaveným saským úředníkům a kurfiřtovým rádcům. I tentokrát dopadlo slyšení pro Bohma příznivě, po jeho návratu do Zhořelce navíc zemřel jeho hlavní nepřítel, farář Richter. Na podzim téhož roku pak zemřel i samotný Bohme.

Těsně k hřbitovní zdi přiléhá Fistentor, brána, která byla součástí opevnění tohoto předměstí Zhořelce. Špičatý klenutý průchod byl původně opatřen padací mříží. Fistentor je jediná brána, terá se z původního opevnění dochovala.

uličky Mikulášské čtvrti

 

Blízko hřbitova se nachází Svatý Hrob. Středověký areál, ve kterém je kromě hrobu ještě kostel sv. Petra a Pavla a křížová cesta, je napodobeninou nejdůležitějších částí velkého kostela sv. Hrobu v Jeruzalémě. Nechal ho zhotovit syn zhořeleckého obchodníka po své pouti do Jeruzaléma. Od roku 1504, kdy byl areál vysvěcen, nebyl ani zničen ani přestavován.

Cestou do ubytování jsem procházela kolem další bývalé bašty zvané Kaisertrutz. Ta byla postavena hlavně pro zabezpečení obchodní cesty Via Regia.

Po jídle a odpočinku jsem se skrz nádraží vydala na opačnou stranu od centra, a to do čtvrti Sudstadt (jižní město). Za nádražím je část bloků secesních domů, které potom přecházejí do roztroušenější výstavby, občas zahrádky i nějaká ta nezastavěná místa.

Procházela jsem kolem katedrály sv. Jacoba v novogotickém stylu z roku 1900.

O kousek dál jsem vyfotila pěkně nasvícenou vodárenskou věž.

Na okraji Sudstadtu stojí architektonicky zajímavá stavba kostela Kreuzkirche. Byl postaven na začátku 20 století podle projektu architekta Rudolfa Bitzana. Tento kostel byl první církevní stavbou ve městě, ve které se architekt odpoutal od historických slohových pravidel pro církevní stavby.

Poslední zajímavostí, kterou jsem v této části města viděla, byl židovský hřbitov na Biesnitzer strasse. Tento hřbitov založila místní židovská komunita v polovině 19. století. Hřbitov vypadá poměrně zachovalý, ale viděla jsem ho jenom přes plot, byla sobota.