zahrada U Censorů, Sad a výlet na Jenštejn

V září jsem zatím podnikla spíš kratší procházky a výlety. 

Při dnech evropského dědictví jsem se zašla podívat do zahrady domu U Censorů v Praze. Tento dům v ulici U obecního dvora získal dnešní podobu při raně klasicistické úpravě provedené koncem 18. století na náklad c. k. censora Františa Antonína Mayera.

Koncem 18. století byla na dvoře objektu zřízena okrasná zahrada se sochami z Braunovy dílny. Jde o dvě plastiky ženských bust. V polovině 19. století byla zahrada zrušena, sochy se ztratily a dvůr sloužil truhlářské dílně. V 50 letech byla dílna zbourána a dvůr zůstal neupraven. Dvorek byl pak postupně zas přeměněn na zahradu, ztracené sochy byly znovu vyrobeny a zahrada se přiblížila svému původnímu stavu z 18. století.

V západní části ohradní zdi se zachoval reliéf, který zobrazuje motiv vinné révy s hrozny, doplněný o vyobrazení drobných ptáků. Tento reliéf dodává zdi dekorativí a symbolický charakter,  přičemž vinná réva může být vnímána jako symbol plodnosti, hojnosti nebo spojení s přírodou. Motiv ptáků dodává scéně živost a dynamiku, čímž přispívá k estetickému kouzlu zahrady.

V krásném počasí v sobotu jsme se vydali na festival Sad ve Velké Chuchli. Cesta tam byla trochu náročná, dojeli jsme autobusem do Slivence a odtud do Chuchle došli.

Ve Slivenci jsme míjeli pěkný raně gotický kostel Všech svatých. 

Podél zahrádek jsme po modré značce došli až k Pacoldově vápence.

Provoz na zpracování zdejšího vápence byl postaven ve druhé polovině 19. století podle návrhu profesora pražské techniky Jiřího Pacolda. Jeho patentovaný nápad zjednodušil zpracování jakéhokoliv vápence, jelikož se nemusel pracně ručně třídit.
Vápenku tvoří vedle sebe stojící dvojité šachtové pece, které se vápencem plnily shora. Do každého peciště ústí ve třetině výšky roštová topeniště, při zemi pak mají po dvou vybíracích otvorech.
Objekt byl v provozu do začátku 2. světové války a od té doby chátral. V letech 2004-05 proběhla rekonstrukce.

Festival byl fajn, konal se v bývalém sadu na úbočí kopce a opouštěli jsme ho skoro při západu slunce...

V neděli bylo pořád tak pěkné a slunečné počasí, takže jsem se vydala na procházku z Brázdimi přes vrch Kuchyňka do Jenštejna a Vinoře.

Vrch Kuchyňka byl v v období druhohor ostrovem uprostřed moře, o čemž vypovídají zdejší zkameněliny. Dnes je tato dominanta širého okolí izolovaným stanovištěm výskytu lučních a stepních druhů flóry.

U božích muk nad Cvrčovicemi se otevřely pěkné výhledy do kraje.

vlevo vzadu nezřetelný Říp

pohled k Brandýsu

V Podolance na návsi se nachází zajímavá renesanční brána zdobená sgrafity. Kdysi tu stával Štěparův statek (podle posledních majitelů, kteří ho drželi od roku 1816 do 70. let 20. století). Od 50 let 20. století statek pustl, v 70. letech se chystala jeho rekonstrukce, ale nedošlo k ní a statek se postupně rozpadl. Po roce 2010 byly odstraněny i ruiny a zůstala jenom brána.

Zelený muž a jeho děti

Hlavním cílem vycházky byl ale nedaleký hrad Jenštejn. Čekala jsem tam větší frmol, ale ten klid byl nakonec vlastně fajn...

dělová koule na zbytku zdi.. i tady se bojovalo

Gotický vodní hrad vznikl ve 30. letech 14. století za Jence z Janovic. Koncem 14. století prošel rozsáhlou přestavbou, jejíž součástí byl vznik gotické kaple s křížovou klenbou. Po konfiskaci hradu v roce 1390 se majitelé často střídali a počátkem 17. století je označován jako pustý. Počátkem 70. let 20. století byl hrad celkově zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti.

Hrad vypadal zavřeně, ale možná zajímavější byly kruhové uličky pod ním.

Cesta dál směrem na Vinoř vedla kolem Jenštejnského domova důchodců. Původní dům tu postavil v roce 1943 známý léčitel Jan Milolášek, který zde až do 60. let 20. století provozoval svou léčitelskou praxi. Potom svou činnost musel ukončit a vznikl tady domov důchodců.

nahlédla jsem otevřenou bránou

Potom už to nebylo daleko- minula jsem Cukrovarnický rybník a rybník Velká Obůrka a došla až do Vinoře.

Cukrovarský rybník

cesta do Radonic

pramen Nad Stavidlem

Velká Obůrka

Dessau

Jedním z hlavních cílů cesty do Lipska bylo vlastně nedaleké Dessau. Už dlouho mě totiž zajímá škola Bauhaus, která se právě sem přesunula z Výmaru.

Bauhaus založil Walter Gropius 1. dubna 1919 ve Výmaru. Kvůli zemské vládě podporující nastupující nacismus však musela levicově a pokrokově orientovaná škola po několika letech odejít.

V roce 1925 tak čekalo Bauhaus stěhování do Desavy. Tady jen něco přes rok trvalo, než v roce 1926 postavili komplex určený jak pro Vysokou výtvarnou školu, tak pro "technickou", obdobu dnešních učňovských škol. Tu si vyžádali sociální demokraté, kteří vedli radnici v průmyslovém městě, kde v té době žilo sedmdesát tisíc lidí, a také dali peníze na její výstavbu.

V Desavě fungovala škola jen šest let, v roce 1932 se musela přestěhovat do Berlína a v roce 1933, jen pár měsíců po nástupu nacistů, byla rozpuštěna pro svou "bolševickou rozvratnou činnost".

Díla, jež zde vznikla, a autoři, kteří v Bauhausu pracovali a tvořili, však ovlivňují dodnes vkus lidí po celém světě. Mnohá z děl patří k designovým ikonám a stavby k tomu nejlepšímu, co přinesla moderní architektura.

Ve městě je řada dalších školních budov, které jako škola fungují dodnes.

Nejslavnější je ale budova původní školy, dnes sídlo nadace a knihovny. Walter Gropius navrhl školu jako propojený komplex budov s prosklenými fasádami, pravými úhly a rovnými střechami. Dodnes se řadí tato stavba postavená v duchu Gropiova hesla "Stavět znamená vytvářet události" k nejslavnějším budovám moderní architektury.

Bauhaus, nejslavnější umělecká škola moderní doby, označená jako dekadentní, bolševická a kosmopolitní, se v roce 1933 musela přestěhovat i se svými žáky a profesory do Berlína, Gropius odjíždí do Spojených států, kde umírá v roce 1969.

slavné červené dveře

tohle je jediné "historická" památka- kámen na náměstí přes ulici. Snad je to pozůstatek nějaké historické stavby zničené za války

Od školy jsem popošla ještě kus dál k vilám učitelů. Na rohu ulice je slavná Trinkhalle- dílo architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Po demolici budovy v roce 1962 byla v roce 2010 rekonstruována.

V této části města, pár set metrů od školy, postavil Gropius domy pro sebe a profesory, opět na stejných principech jako školu.

První dům- Haus Gropius byl byl bohužel zničen koncem války, zachovala se jen garáž. Budova byly znovu postavena.

Trinkhalle z druhé strany. Právě v těch místech pořádali členové Bauhausu bujaré večírky

Vedlejší dvojdům Moholy-Nagy/Feininger byl zničen jen z levé části, taky byl dostavěn.

Dochoval se i dvojdům Muche/Schlemmer.

.. a taky Kandinsky/Klee. Malíř Kandinskij Gropiovi zamýšlenou jednoduchost trochu pokazil, bílé stěny uvnitř svého domu přemalovat hned 170 různými odstíny barev. A velké prosklené stěny nechal přetřít bílou barvou, na rozdíl od Gropia nesnášel transparentnost.

Do centra města jsem to vzala přes park u zámečku Georgium, který je součástí další zdejší památky Unesco- Dessau-Wörlitzer Gartenreich (česky Desavsko-wörlitzská zahradní říše). Jde o jeden z prvních a největších anglických parků v Německu a kontinentální Evropě. Je souborem přírodních a architektonických památek od druhé poloviny 18. století do první poloviny 19. století. Park byl vybudován na místě desavského barokního parku, zámeckého parku Wörlitz a několika okolních vesnic ve druhé polovině 18. století podle návrhu architekta Fridricha Wilhelma Erdmannsdorffa na podnět sasko-anhaltského knížete Leopolda III. Oba byli tvůrci konceptu životního prostředí osvícenství, který překonal pojetí tradičních barokních zahrad. Barokní zámky ponechali, ale barokní pavilony a sochařskou dekoraci nahradili antikizujícími stavbami klasicismu, romantickou architekturou novogotiky a orientalismu.

zámeček Georgium

Přes nádraží jsem se potom v neskutečně parném dni (bylo snad 35 stupňů) vydala do centra Desavy.

socha Mír udržuje život (1977)

V centru města je veliká fontána nazvaná "Řeč města". Ukazuje řadu významných osobností, které město ovlivnily.

Walter Gropius

princ Leopold Fridrich (asi)

Hned vedle fontány stojí Muzeum Bauhausu, které patří nadaci Bauhaus a tvoří ji především obrovské množství předmětů spojených se školou Bauhaus. Návštěvu jsem zvažovala, ale vedro bylo opravdu úmorné a já si návštěvu Desavy nějak špatně rozvrhla, takže už jsem fakt neměla sílu...

Jenom v rychlosti jsem ještě zpátky k nádraží prošla přes centrum města. Je tam pár zajímavých památek, ale jinak Desava působí dost "východoněmecky". Historické stavby jsou proložené socialistickými paneláky a všechno je tak nějak nahodile uspořádané, žádná sláva...

zámek Dessau, který sloužil jako knížecí palác. Zámek byl jednou z prvních renesančních staveb v centrálním Německu, dochovalo se jenom jedno křídlo

Mariánský kostel, zničen za války, teprve v 90. letech obnoven

radnice

náměstí

Bohužel, návštěvu Dessau mi dost pokazilo neskutečné vedro, ve kterém se skoro nic nedalo dělat. Je to trochu škoda, protože jsem toho asi mohla vidět o něco víc. Ale i to, co jsem stihla, bylo moc zajímavé...