Tak dnešní vycházka byla do Teplic, spíš okolí Teplic, ale kusem centra a lázní jsem prošla taky.
Čím dál víc se utvrzuju v tom, že na všech navštívených městech je tak nějak vidět větší péče a rozvoj než na Ústí. Vždycky jsem měla Teplice za něco ehm, okrajovějšího než Ústí, ale dneska jsem se utvrdila v dojmu z minulé návštěvy- Teplice na mě působí mnohem příjemnějším, uklizenějším a kvalitnějším dojmem než Ústí. Ulice jsou čisté, i na trávnících a zelených plochách je uklizeno, v Ústí se všude válí spousta odpadků, takže třeba psa se bojím pustit. V Teplicích je to fakt lepší, centrum je pěkné, všude krásné ulice plné secesních (opravených !) domů a v mnohem větší míře jsou všude odpadkové koše.
Ano, od té doby, co chodím často se psem, jsem se naučila ocenit i takovou drobnost. Když je člověk zodpovědný a snaží se po psím svěřenci všechno poctivě sbírat, tak nějak velice brzo zjistí, že je pak jaksi potřeba to i někam dát. Není moc příjemné, když člověk s nevonícím sáčkem v ruce prochodí půlku města aniž by měl možnost ho někam odložit, protože odpadkové koše prostě nejsou... nikde, ani na autobusových a trolejbusových zastávkách, ani na sídlišti, ani před obchodem... prostě NIKDE.
Potom, co jsem tohle v Ústí zjistila, začala jsem úroveň a jakousi civilizovanost měst posuzovat podle množství a kvality odpadkových košů. No a Teplice v tomhle nad Ústím jednoznačně vedou.
Ne že by se nenašly nedostatky, třeba taková ulice z centra k nádraží moc vábná není. Na druhou stanu jsou v ní ale normální obchody a je vidět, že stejně jako centrum města prostě funguje. Jde o místa, kam lidé chodí, kde se procházejí a scházejí. To je bohužel to hlavní, co Ústí chybí- fungující centrum města, ach jo.
Takže k procházce; z nádraží jsem se vydala na Goethovu výšinu. Jde o místo, kde byla odhalena pamětní deska básníka ku příležitosti 100. výročí jeho úmrtí (bylo to v roce 1932). Jak známo, Goethe do Teplic rád jezdil, byl tu celkem třikrát a právě z teplického zámeckého parku je ona známá historka o setkání Goetha a Beethovena s císařovnou Marií Ludovikou. Goethe uctivě ustoupil a smekl, zatímco Beethoven prošel bez pozdravu středem. Potom Goethovi vyčítal servilnost k vrchnosti. No nevím, Goethe byl celkem známý kavalír a potrpěl si na galantnost.. nepřipadá mi, že pozdravit dámu je něco servilního nebo nepatřičného.
Na vyhlídce je pamětní deska připomínající básníka, její bronzová verze byla ukradena, ale už byla nahrazena replikou z méně lákavého materiálu.
Od Goethovy výšiny jsem došla pod Doubravský vrch, který byl vlastně hlavním cílem cesty. Kdysi dávno jsem tu byla, tak jsem se chtěla na tohle vyhlídkové místo s divným hradem znovu podívat. Doubravská hora tvoří jeden z posledních výběžků Českého Středohoří. Je to znělcový vrch vulkanického původu.
V roce 1483 dokončil vnuk husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic Jan Ilburk stavbu hradu. Za třicetileté války vzniklo pod Doubravkou velké vojenské ležení a již v roce 1791 byl kopec zpřístupněn veřejnosti. V roce 1884 nechal provést Edmund Clary- Aldringen na zřícenině hradu úpravy a zřídil zde výletní restauraci, která ale roku 1896 vyhořela.
Nahoře je zvláštní směsice staveb, ze které se mi moc nedařilo rozeznat, co je zbytek původního hradu, co je nové a co bylo na co přistaveno.
Pod Doubravskou horou u silnice se nachází památný kámen. Odhalen byl k
100. výročí bitvy u Chlumce, kde bojovala spojenecká armáda s
Napoleonskými vojsky v roce 1813.
Z tohoto místa pruský král Bedřich Vilém III. a ruský car Alexander
sledovali bitvu.
Po zelené značce jsem pokračovala na Písečný vrch, kde je teplická hvězdárna, cíl mnoha školních výletů :-)
Poslední krátká zastávka byla Šanovská vyhlídka- je odtud pěkně vidět začátek lázeňské části a obchodní akademie na kopci.
Žádné komentáře:
Okomentovat