Olomouc

Na sv. Václava jsme zvolili opačný směr než většina (alespoň cestou tam to tak vypadalo) a vydali se do Olomouce. Cesta vlakem byla příjemná, systém Českých drah sice nezvládl načíst jízdenku a podle průvodčí jsme místenky zvlášť kupovali zbytečně, ale možná už ten složitý a napůl fungující systém považuju za takovou charakteristiku téhle organizace, že mě to minimálně nepřekvapí...

V zataženém dopoledni jsme se z nádraží vydali nejdřív ke katedrále.

Sídelní kostel Olomoucké arcidiecéze byl vysvěcena již v roce 1131. Z původní románské baziliky dostal několika přestavbami současnou podobu gotické trojlodní katedrály. Zejména díky svým věžím je dominantou města. Nejvyšší jižní měří 101 m a je tak druhou nejvyšší kostelní věží v ČR (a nejvyšší na Moravě). Je v ní také umístěn největší moravský zvon sv. Václav. 

Vedlejší kaple sv. Anny, poprvé zmiňována v roce 1349,  je v jádru tvořena původní raně gotickou stavbou zasvěcenou sv. Janu Křtiteli.

Arcidiecézní muzeum bylo pod lešením a v kostele se zrovna konala mše, takže všude plno lidí a aut. Pokračovali jsme radši dál do centra a přes Biskupské náměstí prošli areálem univerzity. Všude kolem jsou nejrůznější staré paláce, plno pěkných zákoutí a zdobených budov.

v areálu univerzitní knihovny je kromě příjemné kavárny taky Lavička Václava Havla

Na náměstí republiky mě zaujala budova Muzea umění, kde v části  sídlí Divadlo hudby. První budova na tomto místě byla vystavěna v roce 1246 jako útulek pro malomocné, který byl koncem 14. století přeměněn na nejstarší špitál v Olomouci. V roce 1843 byly stavby na tomto místě zbořeny a na jejich místě byl vystavěn soubor budov určených pro trestnici okresního soudu. V roce 1915 prodalo město budovu rodině Donathových, kteří ji mezi lety 1915 a 1920 přestavěli podle návrhu Jaroslava Koláře st. tak, aby sloužila obytným účelům a k výrobě lihových nápojů. V roce 1926 byl v budově otevřen Radio bar a později téhož roku přístavbou na místo zahrady i kino Central, pak tu bylo otevřeno ještě Divadlo hudby. V roce 1989 tuto budovu získalo a od té doby užívá Muzeum umění Olomouc.

Ve vedlejší proluce je k vidění velkoplošná malba (neboli mural)  od portugalského umělce Mr. Dheo. Představuje krále Eduarda VII. se selfie tyčí (!) a vznikla v rámci Street Art Festival v roce 2015. V roce 2019 ho vedle doplnil portrét  Marie Curie-Skłodowské od Dalibora Vybírala alias Olivera Hellera. Pěkné :-)

Z hlavní ulice s tramvajovou tratí jsme se propletli mezi dalšími budovami různých fakult ke kapli sv. Jana Sarkandra.

Novobarokní kaple s kopulí vznikla přebudováním městské věznice, kde byl v roce 1620 umučen Jan Sarkander. Ten byl pak v roce 1995 svatořečen a jeho socha je umístěna ve výklenku. V interiéru je cenná fresková výzdoba.

Hned za rohem se už objevil místní architektonický skvost- vila Primavesi. Reprezentační obydlí Eugenie a Otta Primavesi postavené v roce 1906. Vilu v progresivně secesním stylu navrhli vídenští architekti Franz von Krauss a Josef Tölk. K historii budovy více zde http://www.vilaprimavesi.cz/historie-vily-primavesi/

Vedle vily se dá projít bývalými hradbami do parku hranolovou strážní věží z 18. století zvanou také Michalský výpad nebo Michalské schody. My jsme si park nechali nakonec a pokračovali směr Horní a Dolní náměstí.

Cestou jsme se ještě zastavili u monumentálního kostela sv. Michala (až tak, že se zepředu nevešel na žádnou fotku)

zezadu, asi patří ke kostelu (?)

náměstí před kostelem

Původně gotický chrám sv. Michala byl v roce 1707 barokně přestavěn a je považován za nejstarší kopulovou stavbu tohoto typu na území Moravy. Jeho stavitelem byl Giovanni Pietro Tencalla, jehož dílem je i bazilika na Svatém Kopečku. Interiér má bohatou malířskou i sochařskou výzdobu a ve věži jsou osazeny nové zvony. K budově kostela je připojen gotický ambit s kaplí sv. Alexeje.

O kousek dál už jsme se dostali na Horní náměstí. K vidění je tam toho spousta, hlavně asi památka Unesco- Sloup nejsvětější trojice a radnice s orlojem.

h

Sloup Nejsvětější Trojice byl postaven Václavem Renderem v letech 1716 až 1754 hlavně za účelem okázalé oslavy katolické církve a víry, ovšem taky z vděčnosti za ukončení morové epidemie, která na Moravě udeřila v letech 1714 až 1716. Na sochařské výzdobě se podíleli F. Sattler, O. Zahner a J. M. Sherhauf, vrcholové pozlaceného sousoší je pak dílem S. Forstnera. Jde o největší barokní sousoší v českých zemích výjimečné jak svými rozměry (výška 35 metrů, nejvyšší sousoší v ČR), tak svou bohatou figurální výzdobou.

Původně raně gotická radnice, postupně přestavovaná v 15 a 16 století, je dnes známá hlavně díky orloji.

Ačkoliv to tak nevypadá, olomoucký orloj je druhým nejstarším orlojem u nás a jedním z mála heliocentrických strojů tohoto druhu na světě. Podle pověstí má ve výklenku na severní stěně radnice své místo od 15. století, ale přesné informace nejsou známé. První písemně doložená zmínka o něm je z roku 1519. Mozaiková výzdoba byla v 50. letech 20. století upravena v duchu socialistického realismu Karlem Svolínským.

Původně jsme chtěli vylézt na vyhlídkovou věž kostela sv. Mořice, ovšem zjevně už je po sezóně a bylo zavřeno, škoda...

Kostel sv. Mořice je jednou z nejvzácnějších staveb pozdní gotiky na Moravě. Halové trojlodí je zaklenuté křížovou klenbou z pol. 14. st. 

Z Horního náměstí jsme kousek poodešli, protože jsme si chtěli prohlédnout Terezskou bránu, která byla (jako mnohé další stavby v Olomouci) součástí původního pevnostního opevnění města. Barokní brána byla postavená v roce 1752 projektantem Pierre Bechade de Rochepine a pojmenována Terezská  na počest Marie Terezie při příležitosti její návštěvy v Olomouci. 

Před bránou na Palachově náměstí nás zaujala socha skládající se z jakýchsi písmen. Nejdřív to vypadalo na evoluci, pak se ale ze správného úhlu i první R :-D

Jde o sochu Jiřího Davida, která sem byla instalována v listopadu 2019.

Od brány jsme se vrátili na Dolní náměstí se skromnějším Mariánským sloupem postaveným opět po morové epidemii (1713-1715) kameníkem Václavem Renderem. Na vrcholu je umístěna socha Panny Marie Immaculaty, okolo pak ve dvou úrovních dalších osm soch.

Malebnou Hrnčířskou ulicí jsme se pak konečně vypravili do parku pod hradbami.

nápis "strojírny"

... a strojírny zespodu

Přes Mlýnský potok se dá z parku projít do botanické zahrady, odkud je přes zeď vidět Korunní pevnůstka. Ta byla také součástí bývalé bastionové pevnosti Olomouc z 18. století. V areálu se dochovala barokní prachárna, dělostřelecké sklady s torzo strážnice. Dá se tam ale zřejmě dostat jen z opačné strany... no tak třeba někdy příště.

Dál parkem jsme pokračovali k Jihoslovanskému mauzoleu. 

V neoklasicistní hrobce postavené podle návrhu Huberta Austa roku 1926 je uloženo 1188 ostatků vojáků zemřelých v první světové válce. 

Před schodištěm do parkánových zahrad byly umístěny 4 sochy Herkulů, které původně stály na dvoře hejčínského konviktu jezuitů.

Parkánové zahrady nahoře na hradbách pak z druhé strany navazují na komplex církevních paláců sloužících teď zčásti univerzitě. Původně zde byly klášterní a kanovnické zahrady, po revitalizaci v roce 2011 byly zpřístupněny veřejnosti.

Odpoledne se udělalo pěkně, vylezlo sluníčko, takže jsme zahradami prošli až na konec a prohlédli si komplex kolem katedrály zespoda. Je tu vidět biskupský palác z 12. století, který je z druhé strany od katedrály schovaný. Právě tady byl v roce 1306 zavražděn poslední Přemyslovec Václav III.

Obešli jsme to spodem a znovu se stavili na Václavském náměstí. Katedrála byla tentokrát bez lidí a pěkně nasvícená.

relikviář s ostatky sv. Jana Sarkandra

Ne že by v Olomouci nebylo už nic dalšího k vidění, určitě toho je ještě spousta. Na jeden den to ale bohatě stačilo takhle, taky už se blížil odjezd zpátečního vlaku a tak. 

O tom, jak ČD nezklamaly, namísto otevřeného vagonu daly vagón s kupé, takže řada lidí nenašla rezervované místo, se snad nebudu víc rozepisovat, prostě už to nepřekvapilo, vlastně to nestojí za řeč, normálka :-)