Velká Javořina

Úterní den se nakonec krásně vybral, už od rána bylo sluníčko, občas pár mraků, ale ne dešťových- prostě ideální počasí na výlet.

Autobusem jsem dojela do obce Květná, odkud jsem si naplánovala výlet na Velkou Javořinu. Už cestou jsem teda zjistila, že jsem to tentokrát trochu nedomyslela, protože jsem začala stoupat snad na nejníž položeném místě pod kopcem. Autobusem jsem přitom projížděla přes sedlo (tam jsem potom došla), které byla mnohem výš a mělo by teda větší logiku začít stoupat odtud. Nojono, to je tak, když člověk plánuje trasu podle mapy a nepodívá se na výškový profil.

V Květné jsem ještě vyfotila místní sklárnu, která kupodivu vypadá zrekonstruovaně a plně funkčně. 

První sklárnu v Květné založil kníže Lichtenštejn v roce 1794. Sklárna byla velmi úspěšná, rozšiřovala výrobní prostory i sortiment. Fungovala až do roku 1945, kdy byla znárodněna, a po privatizaci v roce 2002 uzavřena. Ještě téhož roku ji koupil nový majitel a znovu zprovoznil. Dnes je součástí sklářské skupiny Cerva Bohemia.

Z Květné jsem se teda vydala do kopce a bylo to fakt náročné, cesta po zelené nabírá přes 500 výškových metrů během asi tří kilometrů. Nu což, jak jsem si to naplánovala, takové to mám, nakonec to docela šlo, aspoň tam nikdo nebyl a mohla jsem si vychutnávat stín krásného bukového pralesa.

Po dlouhé cestě temným pralesem jsem se po zdolání vrchu Jelence vyhoupla už skoro na Javořině u Holubyho chaty. Je to teda už na Slovensku (nemusím do karantény, že ne? :-) a otevírají se odtud nádherné výhledy na slovenskou stranu, vzadu se rýsují hřebeny hor, možná Malá Fatra, nevím.

Výstavbu horské chaty na Velké Javořině inicioval Klub československých turistů v Uherském Brodě a ve Staré Turé a dále ministerstvo obchodu. Základní kámen byl položen 8. července 1923, jako stavitel byl vybrán Josef Jirásek z Uherského Brodu.

U chaty se už na obzoru objevil vysílač, který je na česko- slovenských hranicích (i když v popisku k vysílači na mapách uvádějí, že jde o vysílač slovenský), cestou k němu se otevíraly ještě krásnější výhledy na Slovensko.

Hned u vysílače přímo na hranici je vrchol Velké Javořiny, který je uváděn jako nejvyšší vrch Bílých Karpat (970 m. n. m.). Od vysílače se táhne krásný hřeben s výhledama pro změnu na českou stranu.

památník česko-moravsko-slovenské vzájemnosti na hřebeni

Na konci hřebene jsem se zase ponořila do bukových lesů a po cyklostezce dlouze klesala až k hlavní silnici. Míjela jsem boží muka postavená na památku paní zabité padajícím stromem.

Cesta po asfaltu se trochu táhla, navíc jsem zjistila, že u kamenné boudy je parkoviště, kde všichni ti cyklisti asi parkují a potom se po prašné cestě svými auty ubírají na hlavní silnici. Docela jsem teda uvítala možnost na kousek cesty odbočit a jít přes louky. 

kamenná bouda

Na to, že jsem odbočila vlastně náhodou, jsem zůstala stát s otevřeno pusou, protože jsem došla na jedno z nejkrásnějších míst celé dovolené (minimálně). Jednalo se totiž o přírodní památku Bahulské jámy, což je zbytek zachovalé bělokarpatské květnaté louky se spoustou vzácných rostlin, které byly v jiných částech hor zničeny přemírou hnojení a pastvou dobytka. Mě nejvíc zaujaly krásné duby a výhledy na Velkou Javořinu.

Ještě jsem se zastavila u studánky a pak už jsem došla k hlavní silnici, odkud mi jel autobus. Měla jsem ale ještě dost času do odjezdu, tak jsem si zašla o kousek dál po červené, abych viděla rozhlednu Obecnice. Ta byla postavena v roce 2011 společně s dalšími pěti identickými stavbami v mikroregionu Východní Slovácko (Králov, Pod Vojanskú, U Trojice, U Křížku a Hráběcí) s cílem oživit turistický ruch. Jedná se o 13 metrů vysoké rozhledny ze smrkového dřeva.

Vypadá dobře a je na fakt nádherném vyhlídkovém místě. Nahoru už jsem nešla, přeci jenom jsem se bála, aby mi autobus ještě neujel.

Vedle rozhledny jsou vidět základy vojenské pozorovatelny Luftwafe, která byla zničena po přechodu fronty v dubnu 1945.