Tak co to tady máme?: Luhačovice a bouřky

Předpovědi tentokrát nelhaly.. i když nakonec to nebylo tak strašné. Pršelo hodně v noci a taky ráno. Potom se to ale uklidnilo a občas přišla jenom prudká a relativně rychlá bouřka, takže jsem vlastně ani nezmokla.

Udělala jsem si jenom kratší výlet do Luhačovic a doufala, že mezi domama se případně někde schovám.

Od nádraží jsem zamířila k luhačovickému zámku, který je na opačné straně města než lázně. Není vůbec známý, lázeňští hosté sem zjevně nechodí...

Zámek byl postaven v letech 1730–38 za hraběte Wolfganga Serényiho. Tento rod vlastnil zámek až do roku 1945. Poté byl zkonfiskován a dále využíván základní uměleckou školou a Domov dětí a mládeže.

Po hlavní ulici jsem došla až ke kruháči v centru a hotelu Palace.

Tady už začíná ta pravá lázeňská ulice s kavárnama a obchůdkama. Já došla jenom k vile Lékárna. Budova s hranolovou věží byla postavena Hugo Tauberem v letech 1884-87 podle návrhu I. Seicherta v novorenesančním a švýcarském stylu. Nad vstupem se nachází štít s Aeskulapovou holí. V interiéru se dochovalo schodiště a původní dveře do lékárny. Teď je tam ovšem kavárna, ale alespoň je vila krásně opravená.

Lázně jsem zatím minula a vydala se nahoru do lesů k prameni Ottovka a Viola.

Pramen Viola byl vyhlouben v roce 2010 a je tedy nejmladším luhačovickým pramenem, v roce 2014 byl rekonstruován a začíná u něj křížová cesta, kterou technikou malby na smaltu vytvořila výtvarnice Jitka Jurnečková.

Vrchní lesní cestou jsem pak došla k místu, kde stávala Slovácká búda. Ta byla poslední stavbou od Dušana Jurkoviče v Luhačovicích, byla taky jakýmsi symbolem česko-slovenské vzájemnosti a oblíbeným místem k setkávání. Za poněkud podivných okolností vyhořela v roce 2002, teď jsou tu jenom ruiny.

V dobách své slávy vypadala pěkně, ještě po roce 1089 se sem chodilo tančit a bavit se.

více třeba zde

Další vila, kterou jsem si chtěla prohlédnout, byla už nedaleko. Vila Kancnýřka má být známa svojí tajemnou atmosférou. Autor vily, brněnský architekt Jan Mráček (1874–1961), byl žákem vídeňského profesora Otto Wagnera a za pomoci geometrické moderny vytvořil zvláštní dům skoro orientálního stylu. Vila je bohužel ale tak zarostlá, že ji z ulice skoro nejde zahlédnout.. .škoda

Vila Kancnýřka

Cestou k hlavní ulici jsem teda místo toho vyfotila vilu Emausy, což je vila z 20. let 20. století, jejíž zdi pokrývají sgrafity a fresky od malíře Jana Köhlera.

Dál jsem pokračovala pořád po cestě lesem úbočím, protože jsem se chtěla napojit v Pozlovicích na naučnou stezku a po ní se dostat k přehradě.

To se mi o podařilo, cestou se ukázalo pár pěkných výhledů směrem ke Zlínu.

V Pozlovicích jsem musela překvapivě nejdřív vystoupat kopec a pak teprve sestoupit k přehradě.

Vodní nádrž Luhačovice byla poprvé napuštěna v roce 1930, má zajímavě řešenou kamennou vpusť a její zemní sypaná hráz dosahuje výšky 17,1 m. Koupání tu bude asi pěkné...

Cesta od přehrady Jurkovičovou alejí nebyla ničím zajímavá, ale na začátku samotných lázní jsem z ní odbočila, abych alespoň přes plot mohla nakouknout do Slunečních lázní. Areál byl vybudován v roce 1903 opět podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče. Krásné lázně s původními dřevěnými kabinami dlouho chátraly, byly otevřené pro relaxaci a slunění, ale ke koupání už se nedaly používat. Teď jsou za plotem a probíhá tam stavba... tak snad bude areál brzo zase přístupný a zrekonstruovaný.

O kousek dál už začíná lázeňská kolonáda. Bylo tam nakonec docela dost lidí a navíc to začalo zas vypadat na déšť, tak jsem se tam až tak nezdržovala.