Lisabon

Na červnovou dovolenou v Portugalsku jsem se těšila už asi tak od ledna. Když nastal den D, letěli jsme nejdřív do Bergama a odtud potom do Lisabonu. Cesta byla celkem v pohodě,  i když trochu dlouhá.  V Lisabonu se konala série slavností, která měla za následek noční hluk celou dobu pobytu. Silný zdroj hluku byl zjevně i blízko našeho ubytování. No, moc spát se  nedalo, ale kvůli spánku jsme tam taky nejeli :-)

v metru cestou z letiště

lisabonské metro

"naše" ulice s krásným přikladem použití azulejos

Lisabon byl podle legendy původně postaven na sedmi kopcích podél řeky Tajo, má cca půl milionu obyvatel a říká se mu "město světla". Kromě řady památek se vyznačuje hlavně spoustou domů zdobených azulejos (keramické barevné kachličky zřejmě původem z Persie), viditelnými maurskými vlivy a pohodovou atmosférou plnou tramvají, lanovek, kaváren a cukráren.

První den ve městě jsme se vydali jen tak do centra; kolem nádraží Cais do Sodré jsme došli na hlavní náměstí Praca do Comércio. V překladu palácové náměstí je jedno z největších a nejkrásnějších náměstí v Lisabonu, které je ohraničeno třemi stejnými bloky budov a z jižní strany řekou Tejo. Náměstí navrhl architekt Eugenius dos Santos, ale poslední práce byly dokončeny až v druhé polovině 19. století podle projektu architekta Veríssimo José da Costa.

vypadá to jako oceán, má to vlny a slanou vodu jako oceán... ale je to řeka Tajo

Středu náměstí vévodí jezdecká socha krále Josefa I., od předního portugalského sochaře Machada de Castro, který sochu dokončil až v roce  1775.

Kolem lisabonské katedrály, která je nejstarším kostelem ve městě a sídlem lisabonského patriarchy jsme se vydali na první městské vyhlídky.

První byla vyhlídka Miradouro de Santa Luzia s kvetoucími stromy.

Na vyhlídce Miradouro das Portas do Sol se kromě výhledů nachází socha sv. Vincenta.

Uličkama jsme pak došli ke klášteru a kostelu Sao Vicente de Fora. Původně románský komplex budov byl založen roku 1147 jako augustiniánský klášter králem Alfonsem I. Ležel mimo městské hradby a byl zasvěcen svatému Vincenci ze Zaragozy, patronovi Lisabonu. Svou dnešní podobu získal kostel i klášter za panování Filipa II. Španělského.

O kousek dál jsme došli k baroknímu kostelu sv. Engrácie. Stavba kostela byla zahájena v 17. století, ale dokončena až ve 20. století. Roku 1916 byl kostel vyhlášen Národním panteonem.

Už jsme dostali docela hlad, takže jsme se při procházení uličkama starého města začali poohlížet po nějaké vhodné restauraci. Tentokrát jsme měli fakt šťastnou ruku, protože jsme úplnou náhodou narazili na restauraci, kam chodili hlavně místní. Majitel sice neuměl žádný jazyk, ale byl ochotný a za lidové ceny nabízel celé menu včetně kafe a zákusku (samozřejmě jenom v portugalštině :-))

Nacpali jsme se tak, že kafe a zákusek už jsme vůbec nezvládli sníst.

Nejznámější tramvaj kousek pod katedrálou. bývá narvaná a my jsme s ní nakonec nejeli...

Z náměstí Praca Dom Pedro IV jsem vyfotila hrad Sao Jorge zespodu...

.. a sochu Doma Pedra IV

Po dlouhé Avenida da Liberdade jsme došli až k parku Eduarda IV, kde se zrovna konal knižní veletrh.  Potom už jsme nabrali směr ubytování a cestou se stavili u akvaduktu. 

Akvadukt Águas Livres je historický akvadukt a jeden z nejpozoruhodnějších příkladů portugalského inženýrství 18. století, Má délku 18 km a byl postaven z důvodu nedostatku vody v Lisabonu.

Lisabon je kromě památek a výhledů pro turisty atraktivní hlavně kvůli nejrůznějším lanovkám, které pomáhají překonávat poměrně prudké kopce, na kterých se město rozkládá. První lanovku, kterou jsme potkali byla Ascensor de Glória  (neboli Výtah Slávy). Ta svou konstrukcí nejvíc připomíná lanovku na Petřín. Překonává 265 metrů a jezdí tu od roku 1885. Tehdy se ovšem jednalo o parovodní systém a elektrický pohon zde byl použit až o téměř třicet let později. Až do konce 19. století bylo osvětlení uvnitř vozu zajištěno pouze svíčkami. Výtah se postupně stal natolik slavným, že se na jeho počest a po jeho trati konaly cyklistické závody a v roce 1987 o něm byla dokonce nazpívána skladba, která se následně stala celoportugalským hitem.

 

Asi nejznámější technickou památkou výtahového typu je ale určitě výtah Santa Justa, nazývaný někdy i Elevador do Carmo. Spojuje "spodní" čtvrť Baixa s „horním“ náměstím Largo do Carmo. Jeho neogoticko-secesní podobu navrhl inženýr Raul Mesnier de Ponsard, žák Gustava Eiffela, který se francouzským rodičům narodil v Portu. Stavba byla zahájena roku 1900 a trvala něco přes rok. Výtah je jediným městským vertikálním výtahem v Lisabonu, ty ostatní jsou vlastně lanovky. Až do roku 1907 byl výtah poháněn párou, teprve poté se přešlo na elektřinu.

Ve výtahu jezdí dvě kabiny s dřevěným interiérem a mosazným kováním, připomínajícím nejvíce historickou tramvaj. Každá kabina přitom pojme 24 pasažérů. Z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že na dnešní turistickou kapacitu není výtah konstruován, jezdí strašně pomalu a čekání v dlouhé frontě je nekonečné...

výhled z horní partie výtahu

Po vystoupání výtahem Justa jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít klášter karmelitánů (Convento do Carmo), který se nachází o pár metrů dál. Centrem gotického klášterního komplexu byl kostel Igreja do Carmo, svého času jeden z nejvýznamnějších lisabonských kostelů. Konec kláštera přinesl rok 1755 a ničivé zemětřesení, díky kterému skončil celý klášter v troskách a už nikdy nebyl obnoven. Sice zde proběhly drobné úpravy na konci 18. století a pozdější částečná neogotická rekonstrukce jednoho z křídel, ale i ta byla brzy ukončena. Rekonstruovány tak byly pouze pilíře a oblouky někdejších chrámových lodí. 

Původní gotický klášter byl postaven v letech 1389 až 1423 a jeho podoba byla údajně inspirována klášterním komplexem ve městě Batalha. 

Po prohlídce kláštera jsme se vydali na další lanovku- Ascensor do Lavra byl uveden do provozu v roce 1884. Systém jejího fungování byl trochu jiný: podél dvou samostatných kolejí se nacházely žlábky, do kterých zapadala ozubená kola obou vozů, napojených na lano umístěné v drážce. Pohyb umožňovalo napájení vody do kanistrů umístěných ve vozech v horní stanici. Při odblokování brzd pak jeden vůz o větší hmotnosti sestupoval dolů, zatímco druhý, lehčí, současně stoupal nahoru (tzv. Riggenbachův vodní systém převahy). Každá kabina mohla najednou svézt maximálně 24 osob a kromě ručních brzd existoval i automatický systém, který při poškození či přetržení lana okamžitě ozubené kolo zablokoval. V roce 1915 došlo ale také k elektrifikaci trati.

tady je to trochu stranou, tak nebyl provoz takový

Druhý den večer jsme ještě využili celodenní jízdenky na MHD a vydali se k bazilice Estrela. Celá čtvrť Estrela je překvapivě pěkná a i když to není úplné centrum, řada malebných zákoutí a uliček se nachází i tady.

Samotná bazilika byla postavená v roce 1790 na objednávku královny Marie I. a je zajímavou kombinací pozdního baroka a neoklasicismu. Bazilika byla prvním kostelem na světě zasvěceným Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.

Uvnitř na podlaze a stěnách bylo použito velké množství šedého, růžového a žlutého mramoru ve složitých geometrických vzorcích, takže interiér baziliky je považován za jeden z nejkrásnějších v Evropě. Jenom jsme nakoukli ode dveří, protože se zrovna konala mše.

Poslední den v Lisabonu jsme se vydali na prohlídku místního hradu. Hrad Sao Jorge (neboli hrad Svatého Jiří) byl původně maurskou pevností. Maurové pevnost obývali až do 12. století, pak Portugalci sebrali odvahu, Maurové byli vyhnáni a z pevnosti se stal hrad, který obsadili portugalští králové. V 16. století již hrad přestal vyhovovat životnímu stylu portugalské dynastie a král Manuel I. rozhodl o výstavbě nového a honosného paláce, který stál na dnešním Obchodním náměstí a byl zničen při zemětřesení v 18. století.

Hrad pak sloužil k různým účelům; jako místo zábavy, prostor pro divadelní představení, vězení nebo sklad munice. Ničivé zemětřesení však postihlo v roce 1755 i hrad, který se rázem ocitl v troskách. K novému životu se hrad probudil až po roce 1938, od této doby probíhala důkladná rekonstrukce celého areálu.

výhledy jsou odtud parádní

Po návštěvě hradu jsme se ještě chvíli potloukali uličkami starého města a pak už nezbývalo než opustit Lisabon a vydat se do Porta.

Náš autobus odjížděl od nádraží Oriente, měli jsme docela dost času (a to jsme ještě netušili, že budeme mít hodinu zpoždění kvůli rozbitému autobusu), tak jsme se ještě koukli kolem. Okolí nádraží je překvapivě pěkné, hned před ním je atletická arena, která je největší v Portugalsku a jedna z největších v Evropě (kapacita 20 tis. diváků). Stadion byl vystavěn kvůli Expu 98, což připomíná i vedlejší promenáda s vlajkami všech zúčastněných států (českou jsme nemohli najít, ale určitě tam někde je).

vzadu lanovka podél řeky